Mořská kouzla

Kapitola 18.

V tom domě jsem byla už tři dny a on se z něho nehnul. Musí přeci někdy odejít, jinak to prostě nejde, právě jsem seděla na křesle v jeho pracovně a uvažovala, jak ho odtud dostat, musí jít třeba na nákup, nebo někam, kamkoliv, hlavně pryč, to okno ve spíži je dokonalé, tak proč sakra nevypadne s toho dle domu aspoň na chvilku, je brzo ráno a on ještě spí, neodolala jsem jeho pracovně. Hrabala jsem se tu už dobrou hodinu a přišla na spoustu věcí, pro mě bezcenných, ale pro babičku nedocenitelných. Procházela jsem poslední šuplík, když jsem narazila na složku, která mě zaujala, nebyla nijak zařazena, hned jak jsem ji otevřela, mi spadla čelist dolů. Asi když mě dal sledovat, tak nesledoval jenom mě, bylo tam snad všechno.

On sledoval naši dceru. Bylo tam vše, až na otce. Ulevilo se mi, pořád o tom neví. Napadlo mě, že by měl právo to vědět, ale musím mu to říct, nějak, abych mu neublížila, protože až to zjistí, buď bude zuřit, nebo skákat, dva metry vysoko štěstím, ale já u toho nechci být. Ať zareaguje jakkoliv, nechci u toho být, protože tak či tak, mě bude částečně vinit a to bych nesnesla, prostě ne. Seděla jsem v jeho křesle a sváděla vnitřní boj, o to jak mu to říct, nemohla jsem se rozhodnout, prostě nemohla, když mu to řeknu, mám dost argumentů na obranu, když mu to napíšu, má argumenty on, to je nekonečný boj.

„Věděl jsem, že se mi tu budeš hrabat." Nevšimla jsem si, že přišel a já jsem hlasitě polkla, někdo tam nahoře to vyřešil za mě.

„Měl sis ji zamknout." Řekla jsem ledabyle, hledala jsem v hlavě nějakou výmluvu, ale nic, prostě prázdno.

„No, aspoň jsem se pro příště poučil." Řekl pobaveně a přešel ke mně. Nadzvedl mě svými, vypracovanými pažemi, vyjekla jsem.

„Co blbneš." Řekla jsem, když si mě posadil do klína a obejmul mě pažemi, abych mu neutekla, no jo umí mě předvídat.

„Nechci, abys mi utekla, zlato." Zašeptal mi do ucha a skousl mi ušní lalůček, zasténala jsem, ne musím se udržet, prostě musím, vydržela jsem to tři dny, no tak mu ještě odolám.

„Jacku." Řekla jsem podrážděně, věděl, co na mě platí, a že dlouho neodolám. Pohladil mě po stehně.

„No, jak myslíš. Ale chci se tě na něco zeptat." Vzal do ruky složku s Erikou a otevřel ji. „Můžeš mi říct, kdo to je? Nejde mi do hlavy, kdo by to mohl být." Při těch slovech jsem se napjala a doufala, že si toho nevšiml. Nevěděla jsem, jak odpovědět, prostě ne, jak se mu po tom můžu podívat do očí.

„Proč to chceš vědět?" zeptala jsem se nevině a zkusila se trochu uvolnit.

„No řekněme, že se zajímám, kdo s tebou tráví čas a taky vím, že k sobě jen tak někoho nepustím a jsem zvědavý." Ni jak to mám odehrát.

„Není to jedno?" zkusila jsem to obejít.

„Víš, lásko, že čím díl budeš zapírat, tím víc mě to zajímá." Řekl provokativně, podívala jsem se na něho zamračeně.

„Věř mi, nechtěj to vědět, je to tak lepší." Zkusila, jsem to jinou taktikou, jen něco zamručel a složku zavřel.

„Když to nejde teď, tak to půjde později." Řekl mírně podrážděně a já se chtěla zvednout, zabránil mi v tom a vzal mě do náručí. „Myslím, že tě dnes budu nosit, třeba mi to pak řekneš." Pohodil si mě a nesl mě do kuchyně.

„Nemyslím si, i kdybys mě nosil na rukou celý rok, tak nic neřeknu." Řekla jsem hravě, a políbila ho. Ani nevím, proč, ale prostě jsem to udělala. Hned mi polibek oplatil, a já se rozhodla mu to říct, má právo vědět, že má dceru, dítě, které vždycky chtěl.

„Uvidíme." řekl, když se odtáhl a posadil mě za stůl. V hlavě se mi šrotoval plán, jak na to, ale nic mě nenapadalo.

„Opravdu to chceš tak moc vědět." Podívala jsem se mu do očí a viděla zvědavost, vždycky se o mě zajímal, ani nevím proč, ale měl o mě vždy přehnanou starost. Nechápala jsem proč, ale bylo to tak, mohla jsem s ním mluvit kdykoliv, o čemkoliv, a taky mě bavilo, když žárlil, choval se roztomile.

„Zajímá, cokoliv o tobě mě zajímá." Postavil přede mě talíř a sedl si vedle mě se svým, ruku dal majetnicky na můj bok a přitáhl si mě blíž. Nic jsem na to neřekla, nemělo to cenu, hlídal si mě kdykoliv. Za to mohl jeho otec, když se zamiloval, už nikdy, to nechtěl ztratit a vzhledem k tomu, že jsem to byla já, tak mě hlídal, jako oko v hlavě a věřím, že když jsem se vypařila, musel trpět, naráz mi došlo, že t, že má dceru, mu udělá radost, vždycky ji chtěl a já mu ji dala, ale zároveň jsem mu vzala možnost, vidět jak vyrůstá.

„Nevím jak to říct ... je ... je to ... je to tvoje dcera." Řekla jsem ztěžka a ucítila, že se napnul. Otočil mě k sobě čelem a podíval se mi dlouze do očí, dávala sem mu najevo, že je to pravda.

„To...to nemyslíš vážně." Zvedl se ze židle a začal chodit z místa na místo. Nemohla jsem se na něho dívat a radši sklopila pohled. Po chvíli jsem ucítila hřejivé objetí. Vzhlédla jsem. Nečekala jsem, že takhle zareaguje. V jeho očích byla vypsaná, neskutečná radost, jakou jsem u něho už dlouho neviděla.

„Díky." Šeptl a políbil mě, byl to vášnivý polibek, plný lásky, pak mě ještě dlouho objímal, zavřela jsem oči a nechala jsem se jím ukolíbat do polospánku, už jsem skoro usnula, když se pohnul, automaticky jsem se probrala. Cítila jsem, mě donesl na gauč, kde si dal moji hlavu do klína a hladil mě, pomalu jsem usínala.