Právě jsem dokoukala The Great Gatsby[a v kině Revenant:D] a myslím,že z toho budu mít deprese celý život,vážně pěkný film,břečím i teď :DD💗.
Zvedla jsem se a šla uklidit špinavý talíř do kuchyňského dřezu,který byl skoro plný. Umývat ten svinčík jsem,ale rozhodně neměla v plánu,jelikož nebyl ani z poloviny můj. Navíc všechen nepořádek z tohohle domu přes noc vždy záhadně zmizí. Vypadá to,že S.H.I.E.L.D má i na uklízení vlastní lidi. Uklízení všeho druhu.
Zamířila jsem dlouhou okrovou chodbou ke svému pokoji. Cestou jsem míjela tři stejné dveře,moje byly ty poslední na samém konci. Zlehka jsem stlačila za kliku a dveře se neslyšně otevřely. Naskytl se mi jako už tisíckrát předtím pohled na pokoj v barvě světlé modré,která působila v malé místnosti překvapivě teple a přívětivě.
Zaklapla jsem za sebou dveře a došla k bílé skříni,jenž stála hned vedle postele. Z police připevněné nad volným prostorem,kde byla vodorovně našroubovaná tyč s ramínky na oblečení jsem vytáhla sportovní batoh a hodila ho na perfekcionisticky ustlanou postel. Hned nato letělo stejným směrem i úplé tmavě zelené triko se dvěmi žlutými pruhy táhnoucími se po každém rameni,spojující se v jeden kolem krku,pískově žluté airmaxy a volné černé kraťasy do půli stehen. A je to. Můžu vyrazit.
Hodila jsem si batoh na záda a vyšla zpět na chodbu,tentokrát jsem si,ale pokoj zamknula. Po třech cvaknutí horního i dolního zámku jsem se vydala do předsíně,kde jsem si jen nazula boty a poté vyběhla ven ze dveří bytu. Předtím než jsem se vyřítila i ze vchodu,tak jsem musela seběhnout tři poschodí,čekat na výtah,který je pomalejší než Internet Explorer by se nechtělo vážně nikomu.
Jakmile jsem překročila práh vchodových dveří,ucítila jsem na sobě težký letní vzduch. Naštěstí to nemám do tělocvičny daleko,pouze pět bloků. S.H.I.E.L.D si to holt vždycky uměl zařídit. V tohle teple mi,ale i těch blbých pár set metrů přeplněných lidmi ženoucích z úmorného vedra přijde jako kilometry. Po pár dalších ušlých metrech jsem byla neskutečně ráda,že jsem si nakonec vzala kšiltovku. Ještě víc ráda jsem,ale byla,když jsem se ocitla ve vytoužené klimatizované vstupní hale fitka.
,,Ahoj Sophie." upoutám pozornost brunety,sedící za recepčním pultem.
,,Ahoj" pozdraví mi s úsměvem nazpět.Někdy by mě opravdu zajímalo jestli ví pro koho pracuje pomyslím si.
,,Tak co?Je tam hodně lidí?" zeptám se ji mezitím,co vytahuju peněženku.
,,Na to,že je takové vedro docela jo. Myslím,že šest nebo sedm." odpoví mi.
,,Aha. Tak to ještě jde. Nejvíce narváno tady je v zimě." ušklíbnu se a podám ji kartičku,
,,Jo. Když jsem ještě pracovala v Chicagu,tak tam bylo plno hlavně prvního ledna. Nový rok prostě dělá divy." rozesměje se mezitím,co kartičku vloží do kovové krabičky připojené k počítači a něco na ní párkrát zmáčkne. Asi po pěti sekundách se krabička zeleně rozsvítí.
,,Tady máš. Tak si to užij." řekne a podá mi kartičku.
,,Díky." odpovím ji s úsměvem a vydám se do dámských šaten.
Šatny jsou jako všechno okolo zbrusu nové. Celkově místnosti dominuje bílá barva,kterou jsou natřeny některé skříňky a stěny. Zbytek skříňek je buď křiklavě červený nebo tmavě hnědý. Hned za nimi se nacházejí sprchy,vyplněné šedými kachličkami. Ikdyž je zde vše úplně nové,mám strach dotknout se holýma nohama podlahy. Dalo by se říct,že z toho mám doslova fóbii. A to ještě nemluvíme o sprchách. Rychle se tedy převleču a se sluchátky,telefonem a pitím vyrazím do tělocvičny. Popravdě ani nepřemýšlím,kam půjdu. Hned mám jasno,běhací pásy. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé se jednoduše zapínají a za druhé je to tady jediný náčiní,kromě činek,který vím,jak se použivá. S mým štěstím bych určitě strkala nohy na místo hlavy a ruce na místo noh. No,každopádně by si všichni agenti ode dneška pamatovali moje jméno.
