Broken [CZ - Luke Hemmings]

5.

V sobotu jsem ležela v posteli schoulená do klubíčka a tiše vzlykala. Netušila jsem, kolik bylo hodin, úplně jsem ztratila pojem o čase. Jenom jsem věděla, že jsem se po obědě svalila na matraci a od té doby jsem nezměnila pozici.

Zase mě to popadlo. Opět jsem cítila tu prázdnotu, která se nedala zaplnit. Pociťovala jsem neskutečnou bolest na hrudi, která nešla zahnat. Celá jsem se třepala, nedokázala jsem kontrolovat své tělo, pocity a myšlenky.

Pořád jsem se v hlavě vracela ke dni, kdy jsem běžela nemocniční halou rovnou ze školy, i když jsem věděla, že to nemělo cenu, i když jsem věděla, že bylo pozdě a že bych s tím stejně nebyla schopna nic udělat.

Stále jsem cítila tu bezmoc, tu slabost, tu nekonečnou bolest. Pořád se mi to vracelo. Nedokázala jsem to dostat z hlavy, nešlo to potlačit.

Nesnášela jsem svět, nesnášela jsem ho. Nedokázala jsem pochopit, jak se něco takového mohlo stát. Proč se to stalo právě mně? Nevěděla jsem, co jsem udělala špatně. Proč jsem tohle musela prožívat? Nikdy jsem nic špatného neudělala. Tak proč já?

Když jsem v mysli uviděla obraz své maminky, jak ležela bez hnutí na nemocničním lůžku, otočila jsem se na břicho a začala řvát do polštáře. Na to, jak ji taťka držel za ruku a tiše nad ní plakal, nikdy nezapomenu. Tahle vzpomínka se mi vyryla do paměti a zůstane tam určitě navždy.

Když jsem si uvědomila, že to bylo úplně naposledy, co jsem ji viděla, začala jsem vzlykat ještě hlasitěji. Už nikdy neuslyším její smích, nikdy ji neuvidím sedět v obýváku a číst si její oblíbenou knihu v křesle, už mi nikdy neudělá na snídani lívance...

Tyhle myšlenky mě ničily, tyhle myšlenky mě dováděly k šílenství. Tak moc jsem potřebovala její objetí, její útěchu, chtěla jsem ji mít vedle sebe do konce života. Kdybych před rokem věděla, co se stane, nepustila bych ji ani na sekundu.

Nedokázala jsem bez ni žít, nezvládala jsem to. Byla jsem tak slabá a bezmocná. Nebylo mi pomoci. Nedokázala jsem si představit, že by život mohl být zase někdy normální.

Nejvíce jsem se bála, že se těchto stavů nikdy nezbavím, že tohle budu cítit pořád. Myslím, že bych to nezvládla. Už teď jsem to pomalu nezvládala. Bála jsem se, že už se nikdy dobře nevyspím, bála jsem se, že už nikdy nebudu schopna žít normální život bez toho, aniž bych se někde psychicky zhroutila.

Opět jsem hlasitě zařvala do polštáře. Nedokázala jsem to kontrolovat. Emoce mě úplně ovládly. Potřebovala jsem se vyřvat a vybrečet, to jediné mi mohlo pomoct. Takhle jsem to dokázala ze sebe na chvíli dostat pryč. Bohužel ale jen na chvíli.

Uslyšela jsem otevřít dveře od pokoje. Věděla jsem, že to byl taťka. Nikdo jiný to být nemohl. Neotáčela jsem se na záda, zůstala jsem ležet pořád stejně.

"Eleanor," zašeptal taťka a došel ke mně k posteli. Nic jiného neříkal. Prostě jen vlezl ke mně do postele, chytl mě, celou svou silou mě odlepil od matrace a přitiskl k sobě.

Dělával to pokaždé, když se mi tohle stalo. Pořádně se ke mně přilepil, aby mě utěšil. Pomáhalo to, ale ne tak, jak bych chtěla. Chtěla jsem, aby tu bolest odstranil celou a... navždy. Jenže to nebylo v jeho silách. Bohužel ani v mých.

"Prosím, přestaň plakat. Eleanor, moc tě prosím," vzlykl. Dohnala jsem ho k slzám. Už zase. Nechtěla jsem, aby kvůli mně brečel.

"To nejde, tati, to nejde," vrtěla jsem hlavou a vypustila jsem z úst hlasitý vzlyk.

"Eleanor, prosím, netrap se takhle, prosím," řekl a přitiskl mě k sobě ještě víc. Políbil mě do vlasů a začal s námi lehce houpat.

"To nejde," vrtěla jsem zase hlavou a přitom plakala, "pomoc mi, tati, prosím," prosila jsem, i když jsem věděla, že to taťka nemohl udělat. Nebylo jak.