První z mého souboru povídek, který má každého z nás dovést k myšlence, jestli někdo v našem okolí není utlačován, šikanován nebo jen nebrán jako jiní. Ať už jde o diskriminaci, nebo jen o vyhýbání se. Sama jsem si několik podobných věcí zažila, ale nikdy to naštěstí nebylo tak vážné. Upozorňuji, že každý příběh, který zde bude zveřejněn, je inspirován skutečnými událostmi, které si pouze přikrášluji. Některé hledám na internetu, jiné hledám v mém okolí a v životě mě samé. Doporučuji na doladění atmosféry pustit písničku v médiích.
Den byl pro mě vždy úplně stejný. Jako každé ráno jsem vstala a ladným krokem pokračovala do koupelny, abych se v rychlosti osprchovala, udělala ranní hygienu a mohla vypadat i další den jako člověk.
Někdy ale přemýšlím nad tím, proč to dělám. Proč se vlastně maluji a jinak zkrášluji do školy, kde mě jiní lidé berou jako vetřelce? Mouchu, kterou je třeba zabít? Jako člověka, který nemá podle nich existovat?
I přes samé takovéhle depresivní myšlenky jsem si jako každý den na sebe dala klasický make-up a ořechově hnědé vlasy si sčesala na patku. Pak jsem přišla zpět do pokoje a zamířila k masivní dubové skříni, ve které se nacházelo všechno oblečení, co jsem měla.
Aniž bych nad tím jakkoli přemýšlela, vytáhla jsem si ze skříně bílý nátělník a džínové šortky. Spodní prádlo snad nemusím komentovat. Oblékla jsem se do toho a vedle stolu popadla svůj tmavě modrý batoh s učením. Už mi jen zbývalo jít do té mučírny, co se jmenuje škola.
Seběhla jsem dolů ze schodů a mířila do kuchyně, odkud se linula ta nádherná vůně lívanců a borůvkové marmelády. Jules umí dělat opravdu výborné lívanečky. I když to není moje matka, umí ty nejlepší lívanečky pod sluncem. Má matka zemřela, když mi bylo pět a mé mladší sestřičce dva roky. Teď jí je patnáct, což znamená, že mě bude za několik týdnů osmnáct. Bude to fajn, moct chodit volit a tak.
V kuchyni jsem už zahlédla Jules a Reginu. Regina seděla u stolu a cpala si do pusy další kus lívance zabodlého na vydličce, zatímco Jules se promenádovala jen v noční košili a v zástěře u plotny. Její břicho už bylo tak velké, že se skoro nedostala pohledem k plotně, aby zkontrolovala další várku lívanečků. Táta už byl jako vždycky v práci. Každý den odcházel okolo šesté a vracel se až někdy po deváté. To jsme ho pak všichni museli nechat být a nechat ho se odreagovat, jak tomu sám říkal.
"Dobré ráno, Susan," pozdravila mě Regina, aniž by zvedla hlavu od plotny. Její dlouhé zlatavé vlasy ještě nebyly pořádně rozčesané, tak vypadaly jako vrabčí hnízdo. Nádherné vrabčí hnízdo. Žije s námi už osm let a je to moje nevlastní matka. Snaží se nás mít ráda a bere nás jako svoje vlastní děti, ale já jí jako matku brát nemohu. Pamatuji si toho o své matce dost na to, abych si mohla po nocích představovat, že leží vedle mě a povídá mi příběhy z dob, kdy se s tátou poznali.
"Dobré," zakývala jsem ještě stále trochu ospale hlavičkou směrem k Regině a Jules.
Sedla jsem si ke stolu vedle Reginy a než jsem stačila udělat jeden jediný pohyb, stála přede mnou hromádka lívanců, na které byl nahoře kopec mé oblíbené marmelády a hrnek právě udělaného espresa.
"Ať ti chutná," usmála se na mě Jules a hned zase odcupitala na svých hubených nožkách směrem k plotně, aby se náhodou nepřipálily další lívance.
Regina za celou dobu, co jsem jedla, nepromluvila ani slovo, což bylo poněkud podezřelé. Většinou celé dny breptá o tom, co budou dělat na tréninku roztleskávaček a jaký bylo její další rande s dalším klukem. Ona má sice stejné hnědé vlasy vypadající jak vyblité lečo (pozn. autora: tím se myslí hnusně, škaredě, pro ty, co neví, o co go), ale ona je má na rozdíl ode mě husté a vlnité, stejně jako měla máma.
