Behind a mask

1.

Opřená o vlhkou zeď ve starém rozpadlém domě, čekajíc až začne učinkovat nažloutlá látka, kterou jsem si píchla do žíly na levém předloktí. Injekční stříkačky poházené všude kolem mě a pár sáčků s bílým práškem v kapse od mé šedivé mikiny. Všechno kolem mě se mi zdálo tak nezajímavé. Jediné na co jsem čekala bylo to uvolnění, které mě donutí přestat přemýšlet.  

Konečně se ten nezaměnitelný pocit dostavil. Konečně jsem mohla zavřít oči a jen tak si vychutnávat tu chvilku. I když jsem byla plná energie a všechno se mi zdálo být fajn, jen jsem tam tak seděla pod vyskleným oknem s hlavou opřenou o zeď. Nikdo tu nebyl. Jenom já, opuštěný dům a injekční stříkačka, ve které ještě před chvilku byla žlutá tekutina, všeobecně známá jako heroin. Otevřenými dveřmi sem vletělo pár holubů, ani oni si mě nevšimli. Nikdo si mě nevšímal. Moji nejlepší přátelé byli drogy, heroin a alkohol. 

Pomalu jsem se zvedla s úmyslem jít domů. Začala se mi točit hlava a před očima se mi udělalo černo. Malinko jsem se usmála. Tohle byla jediná chybička, která na drogách byla, ale jelikož byly všechno, co jsem měla, byla jsem rozhodnutá to přijmout. Loudavým a trochu nemotorným krokem jsem se vydala k východu tohohle úžasnýho domu. Někomu může přijít něco jako dům hrůzy, ale pro mě to představovalo blaho, které jsem si nikde jinde nemohla dovolit.

Vyšla jsem z polorozpadlého domu do šera, které venku panovalo. Strávila jsem uvnitř drtivou část dne, ale vůbec jsem si to neuvědomovala. Můj den probíhal vlastně pořád dokola. Ráno vstanu, dojdu do školy, pokud vůbec tam dojdu, zajdu se trochu uvolnit a k večeru se snažim dostat aspoň co nejblíž k našemu bytu. Je to jedna velká rutina, kterou už mám zafixovanou tak moc, že jí v nejbližší době nehodlám měnit.

Nohy mě z těžka nesly, ale bylo mi fajn. S očima upřenými  na chodník přede mnou, s rukou přejíždíc po pokreslené zdi jednoho z domů a s otupělým úsměvem na tváři jsem se loudala v městských ulicích zahalených do tmy, osvětlené jen pár oranžovými lampami. Objevila jsem se ve velkém parku, o kterém jsem dosud ani nevěděla, sedla si pod obrovský strom a chvilku jen otupěle koukala před sebe, dokud se mi nezačínaly pomalu zavírat oči a já upadla do hlubokého spánku.