Vzpomínky (TMR)

Vzpomínka 3

„Ahoj," tmavý chlapec se na něj přátelsky usmál. „Ty jsi ten nový?"
Mladý Jae přikývl.

„Já jsem Ray," představil se a podal mu ruku. Jae ji vděčně stiskl a úsměv mu oplatil.
„Jae."
„Jae? Co je to za hloupé jméno?" Ray se zasmál, ale hned zmlkl když mu došlo, jak se chlapec asi musí cítit. „Promiň," pípl.
„To je dobrý, jsem zvyklý. Narodil jsem se tady, ale rodiče si přáli mi dát jméno ze země, odkud pocházeli."
Jae pokrčil rameny.
„Pocházeli?"
Jae přikývl.„Jo, jsou mrtví."

Ray se zhrozil a nevědomky ustoupil o krok vzad a natiskl se ke skříňkám.
„Jakto?!"
Jae pokrčil rameny, nechtěl o to mluvit a byl rád, že Ray se dále nijak nevyptával a nechal mu jeho soukromí. Tušil, že Ray bude kamarád, na kterého se bude moci spolehnout.
Brzy se ukázalo, že měl pravdu, Ray byl skvělý kluk, který nikoho nenechal ve štychu a rozuměli si. S oběma se nikdo moc nebavil, lidé nemají rádi někoho, kdo se odlišuje, byť jen barvou pleti nebo jinými rysy, oblečením a podobně. A jelikož byl Ray černoch, automaticky nezapadal do té jejich skvělé, bezchybné skupinky.
Oni dva si vystačili, byli přátelé, které nic nerozdělilo (i po „oné" situaci si k sobě našli cestu). Hádali se, občas, ale jeden bez druhého by neudělali ani ránu. I když byl Ray jako hora, nepouštěl se do pranic a byl pravý opak Jae.
Chystali se spolu i na vysokou, ale plány jim zhatila nezvaná událost.

„Hej, Ja- Minho!"
Alby se zvedl z palandy a podíval se pod sebe.
„Hmm?" zabručel už nyní Minho, dříve Jae nepřítomně.
„Jak vlastně zemřeli?"
Minho svraštil obočí, nemluvil o tom, s nikým. Ani s nevlastními rodiči, s Albym a zkoušel ani sám se sebou.
„Bylo mi osm," šeptl a zavřel oči. Vše viděl před očima, jakoby to bylo včera.

Stál spolu s nimi na verandě. Byli šťastní a pozorovali západ slunce. A pak se to stalo.
Slyšel svůj vlastní hlas jak zlomeně křičí:
„Mami! Maminko!" 
Ale bylo to marné, neboť byla mrtvá. Pak přišel na řadu jeho táta.
„To je hrozné," poznamenal Alby smutně.
„Já vím."
„A za všechno může ZLOSIN! Co tu u všech bohů děláme? Jen tak ležíme na posteli, necháme se sebou zacházet jako s hadrem a nic nepodnikneme?!"
„To chce plán!" usmál se jízlivě Minho a ukázal svůj typický škleb, který na dlouhou dobu umlčel.

„Zdrhej!" Minho běžel, co mu síly stačily. Zatím si jich všimli pouze stráže, kteří leželi svázaní v kumbále.
Běželi podél bílé chodby, boty bouchajíc o podlahu a lapajíc po dechu.
„Zastavte!" vyzval je hlas před nimi.
Zpoza rohu vyšel mladík.
„Gally, dej nám pokoj!" zavrčel, ale Gally zakroutil hlavou, „Ne!"
Za ním se vyhrnul zástup maskovaných mužů.
„Test začíná," oznámil Gally a pak se Minho ponořil do hluboké tmy.

„Pomoc!" Kolem něj skřípal kov a hučelo mu v hlavě.
Kde to jsem?...Kdo jsem?!
Pak hučení ustalo a všechno zastavilo, síla ho srazila k zemi.
„Au," ozvalo se.
„Promiň," omlouval se chlapec když se vynořil druhý.
„V pohodě, nejspíš jsem Alby, ale nejsem si jistý."
Kluk mu podal ruku a chlapec ji přijal.
„Minho, doufám!"