DHALE

Kapitola 4.

Parker zmlkl potom, co nám převyprávěl rozhovor s Joannou. Všichni jsme na něj zděšeně hleděli.

„A co to teda je, když ne lidé?" ozvalo se z našich řad.
„To teď zjistíš, Harry," řekl Parker klidně.

„Já?" ozvalo se zděšeně.

„A Carl, John a Hartová. Půjdete ven. Už se stmívá, takže ty potvory začnou vylejzat, a zjistíte, jak vypadají, jaký mají zbraně a – když budete mít štěstí, tak -"

„Se vrátíme," doplnil tiše John.

„To taky," přikývl Parker „ale chtěl jsem říct, že možná objevíte místo, kde přibývají," dokončil a naznačil, že tím rozhovor skončil.

Joanna na nás povzbudivě kývla: „Pustím vás ven." Zavedla nás k zadnímu vchodu a porušila barikádu.
„Hodně štěstí, " řekla, když jsme prošli a obnovila kouzlo.

„Tak jdeme na to, " řekla jsem a nabila zbraň. Tiše jsme se vydali po pěšině vedoucí do parku.

Ti tři, co se za mnou táhli byli vojíni, takže kdyby se něco stalo, nebyla by to pro Parkera skoro žádná ztráta. Hajzl jeden.

„Nejenom, že tady dávám všanc svůj život, ale je mi i kurva zima!" nadával Harry, který svou bundu zapomněl v budově.

„Drž hubu, " okřikl ho tiše John a držel se po mém pravém boku, zatímco Carl byl o dva kroky před námi. Harry nás kryl zezadu.
Pomalu jsme postupovali ztemnělým parkem. Ohlédla jsem se po Harrym, který si evidentně vzal Johnovo okřiknutí k srdci a už hodnou chvíli mlčel.

„Stát," sykla jsem.
Carl i John se otočili a zorničky se jim rozšířily údivem. Harry tady nebyl.

„Kde-" začal Carl.

„Zpátky!" zavelela jsem. Kráčeli jsme tiše a rychle, zbraně připravené k palbě. Na chodníku přede mnou cosi leželo. Bunda. Byla zmuchlaná a rukáv byl natažen směrem ke křoví, kam jsem se mimoděk podívala.

„Ty kurvy," zašeptal John, který můj pohled evidentně následoval a natáhl se, aby odtáhl větev křoví, za kterou leželo roztrhané tělo Harryho. Než ale stačil pohyb dokončit, zarazil nás zvuk za našimi zády. Prudce jsem se otočila, připravená vypálit. Ale už bylo pozdě. Zrůda, která stála přede mnou, právě dokončila pohyb svých pařátů, takže Carlovu hlavu doslova odtrhla od trupu a pohodila ji na zem. Pak ke mně otočila něco, co evidentně měla být její hlava. Malé, zapadlé oči si mě prohlédly a kusadla v uslintané hubě se pohnula.

„Ty hajzle!" Johnův hlas přerušil jeho samopal, který do šedavého masa na těle netvora vytvořil mozaiku děr, ze kterých vytekla zelenožlutá tekutina.

„Padej!" křikl John a rozběhli jsme se zpátky ke škole. Joanna nás vpustila dovnitř.

„Co se stalo?" zeptal se Parker.

„Harry a Carl jsou mrtví," řekl John.

„To vidím," ušklíbl se „A oni?"

„Viděli jsme jen jednoho. Pokud ho dokáže zabít salva ze samopalu, tak leží tamhle v parku," řekla jsem.

„Rhyeme, Owene, přineste ho," poručil.

Mezitím, co byli venku, se Parker zajímal o mě a o Johna.

„Mají zbraně?" zeptal se.

„Ne, jsou to primitivní tvorové," řekla jsem.

„Jak vypadají?"

„To hned uvidíme," řekla Joanna, která právě vpustila oba vojáky dovnitř. Se značným znechucením pohodili tvora na zem.

„Co to proboha je?" vyplivl Parker.

Všichni jsme zhlíželi na zkroucené šedivé tělo pokryté hladkou pokožkou. Nohy i ruce měl tvor podobné lidským, až na to, že byly zakončené místo nehtů drápy.

„Fuj," ozvalo se.

„Jak tohle," ukázal na zrůdu u našich nohou „mohlo řídit loď?"

„Třeba nevypadají všichni stejně," navrhla jsem.

„Nebo tu nejsou sami," podotkl John.

Parker přikývl. „Musíme se spojit se Zemí. Máte tady meziplanetární vysílačku?" otočil se k Joanně.

„Tady ne. Máme jen jednu a ta je na letišti," odpověděla.

„Fajn, takže se musíme dostat na letiště."

„Teď?" zeptal se Owen.

„Ano, teď," potvrdil Parker.

„Proč ne ráno? To ty hajzlové budou zalezlí," odporoval John.

Parkerovo rysy ztvrdly. „To se bojíte jednoho zasranýho skřeta?!" zařval.
Nastalo ticho.

„Myslím, že bychom měli jít teď," prolomila jsem mlčení.

„Z jakého důvodu, desátníku Hartová?" nadzvedl obočí Parker.

„Nevíme o nich nic. Co znamenají ty lidi v těch kádích a," odmlčela jsem se „co když všichni opravdu nevypadají takhle?" ukázala jsem na tělo tvora u našich nohou.

Parker pomalu přikývl. „Měli bychom si pospíšit."

------
Tak, po pár dnech další díl :) Omlouvám se za sprostá slova, ale sedí mi do děje :)
Necelých sedm set slovo - to je u mě docela úspěch, ačkoli vím, že se vám to bude zdát krátké :)
Jak se vám líbí vetřelci? :)
M.