The Story Of Love (CZ)

3

Z pohledu Leona

Vio napadlo, aby jsme se po Studiu ještě někde stavili, tak jsem se rozhodl vzít ji do nově otevřené kavárny na druhé straně města. Seděli jsme tam dost dlouho, povídali jsme si, smáli se a psali naší novou společnou píseň.

Když už jsme byli na cestě zpátky k ní domů, najednou jsem z křoví u cesty slyšel povědomý hlas. Zastavil jsem se a naznačil Vilu aby byla potichu. S nechápavym pohledem mě následovala. Opatrně jsme se přiblížili k houští a už jsem uslyšel hlasy - byli to Violettin táta a Ramallo, o něčem diskutovali.
R: "Nechápu, jak můžete něco takového před Violettou tajit!" Opatrně jsem se na Vilu podíval - obličej měla zkřivený bolestí a do očí se jí tlačily slzy. Přitáhl jsem si ji k sobě v podporujícím gestu.
G: "Nemůžu jí to říct! Pak by se určité chtěly potkat, a to nemůžu dopustit!"
Dobře, vůbec jsem nechapal,.o co tu jde...
R: "Jaktože nemůžete?! Vždyť je to její dcera, ona nemůže za to, ze jste udělal takovou chybu! Navíc, Maria se to určitě dřív nebo později dozví, měl byste jí to říct sám!"
Zalapal jsem po dechu, Vio stejně tak. Po tvářích se jí začaly koulet slzy a ve mě narůstal vztek. Jak jí něco takového mohl sakra udělat?! A jak to že Maria žije? To je nějaký špatný vtip, tohle? Vio se zvedla, chytla mě  za ruku a vyšla z křoví. Germán i Ramallo se po ní zděšeně podívali.
V: "Jak jsi mohl? Jak jsi mi mohl něco takového tajit?? Maminka žije? Musím ji najít. Nevim co jsi ji provedl, ale jak vidím, tak ty jsi schopny všeho. Už jsi mi několikrát ublížil a já ti vždycky odpustila, ani nevím proč jsem to dělala, teď už vím, že to byla chyba! Nemůžu uvěřit, ze jsem se v tobě tak spletla... Teď  půjdu pryč a pokusím se jí  najít, ale ty za mnou nechoď, už te nechci znovu vidět!! Nemůžu tomu uvěřit...." Ke konci jejího proslovu už ji z očí proudily slzy a já si ji k sobě přitiskl. Germán se nadechl aby něco řekl ale Vilu ho zastavila.
V: "Neopovažuj na mě  jen promluvit! Myslím, že jsem dost jasně řekla ze už te nechci vidět! Jdeme..." kývla na mě, otočila se a já jí objal. Přitiskla se ke mně a já jí dlouhými tahy hladil po zádech. Pomalu jsem ji od sebe odtáhl, objal kolem pasu a odvedl pryč. Slyšel jsem Germána jak Violettu volá, ale oba jsme ho vytrvale ignorovali a šli směrem k mému domu. Vilu se stále třásla potlačovanými vzlyky a ně to rvalo srdce. Zároveň ve mě koloval obrovský  vztek na Germana, nemůžu uvěřit že tohle udělal své vlastni dceři, že  ji tajil, že  její matka žije... Panebože, jak mohl?

Když jsme došli k mému domu, moje láska se na mě otočila a podívala se na mě smutným pohledem.
V: "Mockrát ti děkuju, lásko... Ani nevíš, co pro mě  tvoje pomoc znamená, zvlášť ted... Porad se mi tomu nechce věřit, říkám si, ze je to určitě sen a já se za chvíli probudím, ale ne... Není je to realita a hrozně moc to bolí... Doufala jsem, ze už je to pryč, to období kdy jsme si nerozuměli, pořád se hádali a on me pořád hlídal...  Ale ne, teď je to ještě stokrát horší a já nevím co mám dělat..."
L: "Pšššt..." setřel jsem ji jemně čerstvě slzy z očí a pohladil ji po tváři. "Teď se musíš hlavně uklidnit, a potom ti pomůžu najít maminku, a zjistíme co se tenkrát stalo, dobře? Klid, jsem tu s tebou a pomůžu ti, ať budes chtít cokoliv..." usmál jsem se na ní a ona se taky pokusila zvednout své koutky, i když to k pořádému úsměvu melo daleko. Ale zase, na tuhle situaci to stačilo. Přitáhl jsem si ji do objetí.
V: "Děkuju ti, hrozně moc ti děkuju... Tak moc tě miluju..."
L: "Taky tě moc miluju... Navždy." Políbil jsem ji do vlasů.
V: "Navždy."

Taak, další kapitola je po dlouhé době na světě! :) Musím říct, že ani já jsem nevěděla jak to přesně dopadne... Mno, nevím, řekla bych, ze tohle nečekal nikdo... ^^ Ale konec stejný jako minule, nemohla jsem si to odpustit :D
No dobře, nebudu se tu moc rozkecavat, ale ještě nakonec bych vám chtěla moc poděkovat za to, že to čtěte, nechavate ☆ nebo dokonce i komentáře :)
Mějte se hezky ^^