Another sister II.

1. Kapitola

Jak jsem si řekla, tak jsem taky udělala. Sbalila jsem si věci a odešla k mámě. Nemohla jsem zmizet uplně. Přece jen toto je moje pravá rodina a já jí nechci už nikdy opustit. Jediný kdo vědel, ze jdu bydlet k mamce natrvalo byl Niall. Tomu jsem to říct musela. Ale ostatním jsem neřekla půl slova a mamka mi slíbila, že taky nic neřekne.

Chtěla jsem si od toho všeho odpočinout. Je to pro mě pořád nový, i když jsem tu už nějaký ten pátek. Kluci jsou na mě hodní, ale já potřebuju chvíli klid. Niall s tím moc nesouhlasil, protože by mě nejradši chtěl mít u sebe, ale nedala jsem se přemluvit. Já prostě musím a přes to vlak nejede.

Kluci ještě nepřijeli z tour, takže jsem si v klidu sbalila věci a odjela k mámě. Ze školy jsem si taky všechny věci zařídila a šla na tu třetí, kterou mi Louis nabízel. Je v Doncasteru. A myslím, že je skvělá. Jen mi tam chybí můj kámoš. Ano! Můj upovídaný kámoš Darren. Ještě, že je ten mobil. Aspoň si můžeme volat.

Nevím jestli si tím přestěhováním k mamce nějak pomůžu, ale doufám, že aspoň trošku ano. Nebudu se ukazovat na veřejnosti. Maximálně do školy a domu.

Seděla jsem na posteli a koukala se na FB, když do pokoje někdo vtrhl. Odložila jsem mobil, který jsem měla v ruce a koukla ke dveřím. Louis? Co ten tu dělá?

"Louis?" byla jsem opravdu překvapená.

"Jsi si jistá, že to chceš takhle?" zeptal se zoufale bez toho, aby pozdravil a okamžitě se mi vrhl kolem krku.

"Chci. Já nemůžu bejt u vás, když mě vaše fanynky nenávidí. Navíc, když tam teď nejste, tak se tam necítím bezpečně." řekla jsem s přesvědčením a snažila jsem se od něj odtrhnout, abych se neudusila.

"Mohli jsme ti tam dát bodygarda. Segra, ony si na tebe zvyknou." snažil se mě uklidnit a konečně mě pustil.

"Ne. Prostě budu jistější tady. A kdo ti to vůbec řekl, že tu jsem? Ví to jen pár lidí." stála jsem si za svým.

"To je jedno jak jsem se to dozvěděl." řekl sklesle.

"Ne, není to jedno. Pověz mi to!" naléhala jsem.

"No, nevím jestli dobré ti to říkat v těhle podmínkách." otočil ode mě tvář.

"Co se děje?" už jsem byla zoufalá.

"Fanynky to začali rozebírat na twitteru." otočil se na mě zpět.

"Co? Jak? Já nechci, aby to věděli. Jak se to dozvěděli?" začala jsem panikařit znovu jsem vzala mobil do ruky a zapla Twitter.

Opravdu. Měla jsem zaspamovaný účet upozorněními, že jsem označena v různých tweetech. Byli skoro všechy na téma "Marry Rose se přestěhovala". U jednoho jsem neudržela slzy a začala jsem vzlykat. Bylo v něm, že se mám vrátit do ČR jinak si mě najdou.

Najít si mě mohl kdokoliv. Víc mě však děsilo co by mi mohl ten dotyčný udělat. Začala jsem mít strach.

"Segra klid. Zvládneme to." snažil se mě uklidnit.

"Musím vypadnout." řekla jsem najednou.

"Co jak to myslíš, vypadnout?" začal být zmatený.

"Odjet pryč. Zmizet ti ze života. Vrátit se do Česka." plácala jsem.

"Co? To ne! Ne, ne, ne, ne! To ti nedovolím." začal vyšilovat a chytl mě za ruku.

"Já se tě neptám. Já ti to oznamuju. Todle nezvládám. Nenechám do sebe šít. Sice jsem tvoje sestra, ale oni mi nevěří a nadávají mi kvůli tomu. A já to prostě nemohu ignorovat." řekla jsem mu a vysmekla jsem svou ruku z te jeho.

"Sestřičko, teď jsem tě našel a ty mi chceš zase odjet. Prosím nedělej to. Já nechci, aby si odjela." zněl dost zoufale, ale co jsem já měla dělat? Já prostě odejít musím. A ne jen pro moje dobro, ale pro dobro všech.

"Louis. Ale já todle opravdu nezv...." nenechal mě domluvit.

"Zvládneme to spolu. Já tě ochráním." snažil se mě přesvědčit.

"Louis..." řekla jsem zoufale.

"Marry, já prostě chci, aby si tu zůstala." už skoro šeptal.

"Dobře. Zůstanu. Ale opravdu se bojím. Todle je pro mě hrozně velká neznámá. Jsem hrozně citlivá povaha a stačí málo a...." odmlčela jsem se.

Pod kalhotama mě začali štípat staré jizvičky, které jsem si způsobila přibližně v patnácti letech, když mě šikanovali. Nikdo o tom nevěděl. Byly malé a nebyly dělány za umyslem zabít se. Jen jsem potřebovala cítit jinou bolest, než je ta co jsem pociťovala ve škole. Vždy jsem se zamkla v pokoji, vzala žiletku, stáhla trochu kalhoty a lehounce se začala řezat na stehně. Nikdy na to nikdo nepřišel, protože to bylo právě na stehně a bylo to schované kalhotama.

"A co? Dopověz to." naléhal.

Místo toho, abych něco řekla jsem vhrnula kalhoty a otočila jsem hlavu na druhou stranu od Louiho. Nechtěla jsem vidět, jak se na to bude tvářit. Jen jsem cítila letmé doteky konečků prstů na mém stehně. Nelíbilo se mu to. Jsem si naprosto jistá, že se mu to nelíbilo. Pomalu jsem hlavu otočila zpět. Louis koukal na jizvičky a přejížděl po nich prsty.

"Proč?" zašeptal se a zvedl hlavu ke mě.

"Šikana." zešeptala jsem na odpověď a shrnula jsem kalhoty zpět do puvodní polohy.

Zvedla jsem se a stoupla jsem si k oknu. Bylo mi trapně. Bylo mi opravdu moc trapně. Nechtěla jsem, aby o tom někdo věděl natož, aby viděl jizvy. Byla to strašná blbost a stydím se za to.....

Další díl je tu :) Snad se vám líbíl :) Je to po dlouhé době, ale je to. Mám moc práce a fakt není moc času na to psát další kapitoly :)