Myslíte si, že život jak říkáté je těžký? Tak teď vám povím můj příběh..
Jmenuju se Katarin, ale všichni z mého okolí mě nazývají Kat. Mám 17 let a před dvěma roky se mi celý život změnil, nebyly to tím, že bych měla svého prvního kluka, nebo svou první menstruaci, ani tím, že bylo období puberty a vyrůstání.
Jednoho dne já a má nejlepší kamarádka Alex jsme šly jako každý pátek večer na hřiště, kde jsme se scházely z naší takzvaně partou kamarádu. Není ani důležité co jsme tam vždy dělali, ale důležité je co se stalo po té co jsem přišla domů. Mé pocity byly jako vždy krásne, měla sem úžasný pocit, že jsem byla s kamarády a že se vracím domů k mé milující rodině. Když jsem stála před barákem a brala si klíče, že si odemku ,tak mě píchlo u srdce. Říkala jsem si "to je v pohodě" otevřela jsem dveře a hned přiběhl můj otec a objal mě. Nechápala jsem, co se děje. Slzy mu tekly po tváři, byl rozklepaný a já začínala mít velký strach co se stalo. Táta mi pořádně nedokázal říct ani "ahoj" natož abych se ho ptala co se děje. Chtěla jsem jít za mou mamkou, ale bohužel mě táta zastavil a řekl, že chce být sama, a že se zamkla do koupelny. V tu dobu už jsem měla vážně velký strach. Seděla jsem s tátou na pohovce. V mé hlavě probíhaly ty nejhorší myšlenky co se mohlo vše stát, po tváři mi tekla slza za slzou. Táta mě držel za ruku a pořád opakoval: "my to spolu zvládneme, neboj se". Když jsme tam seděli, asi 2 hodiny a brečeli, tak se táta zvedl a řekl, že se půjde kouknout jak je na tom mamka. V tu stejnou dobu mamka odemykala dveře v koupelně. Vypadala jak kdyby probrečela dvě noci, pro mě to bylo něco hrozného, nevěděla jsem co se stalo, nevěděla jsem proč všichni pláčeme. Mamka si sedla do křesla v kterém obvykle sedívá. Po chvíli se uklidnila a začla mi říkat: "zlatíčko mé nejdražší, já vím, že tohle bude pro nás to nejtěžší v životě, ale musíme to zvládnout". Pořád jsem nevěděla o co jde, měla jsem větší a větší strach, pořád plakala, začla se třepat a byla v úplné úzkosti. Když jsem se maminky konečně zeptala o co jde. Řekla mi: "...jsem vážně nemoná..."
