The Bad Guy - Czech

30.Chapter

Pohled Amandy : 

„Kecáš!" řekne se smíchem a držím se až za břicho. Tyler se vedle mě jenom mračí a propaluje mě pohledem. Musím se zastavit a chytnou se ho, jelikož se nemůžu přestat smát. 

„To není vtipný!" křikne a založí si ruce na prsou. Konečně se uklidním a narovnám se, ale jakmile si všimnu jeho pohledu a opět mě přepadne nekontrolovatelný záchvat smíchu. 

„Promiň, že mi připadá vtipné, když tvoje tříletá sestra tě nachytala při sexu, já za to nemůžu" zvednu ruce na vrch v obraném gestu a ihned se skácím na zem, kde si následně i sednu, jelikož mě strašně bolí břicho. Strašně rychle oddychuji , aby jsem se uklidnila.

On si jenom odfrkne a otočí se na podpatku a už si to uraženě kráčí někam pryč. Otevřu pusu a nahodím smutný výraz.

„Neopouštěj mě!" křiknu a udělám smutný face. Tyler se zastaví a otočí se na mě. Protočí panenky a zase se vrátí ke mě. Než stačím něco říct, tak mě zvedne z podlahy a přehodí si mě přes rameno.

Vykřiknu, protože to vůbec nečekám , ale potom se začnu zase smát. To už se Tyler směje se mnou a zahýbá se mnou za roh. Nevidím mu do obličeje , jelikož má hlava vidí jen jeho záda. Proto si všimnu, že do školy vstoupil Sam a intenzivně mě propaluje pohledem. 

Přestanu se smát a trochu posmutním,ale potom Tyler zahne za roh a mě tak zmizí z dohledu. Zatřesu hlavou a nahodím úsměv. začnu Tylerovi bušit do zad , ať mě pustí, ale s ním to ani nehne. Pustí mě až dojdeme do třídy, kdy všechny pohledy padnou na nás, ale my je přehlížíme. 

„Ale , ale! Že by vznikla láska!" křikne Scott a já ho ihned praštím do ramene a následně ho z druhé strany bouchne i Tyler. Oba se usmějeme a plácneme si. 

„Kamarádská láska!" 

****** 

„Dobrý den" pronesu vesele do telefonu a zadržuji smích, díky obličejům, které dělá Stefan. Na druhé straně telefonu si nějaká paní odkašle. Jestli to bude jenom nějaký tip, tak ať si mě nepřejí... 

„Dobrý den, jste slečna Amanda Forbes a váš otec je John?" zeptá se mě opatrně paní, která má docela příjemný hlas. Zbystřím s více se narovnám. Už se nesměji obličejům, které dělá Stefan, ale jsem plně zabraná do hovoru.

„Ano" řekne a čekám , co se ozve z druhé strany. Docela jsem dost nervózní , co se stalo, protože se mi to nezdá jako nějaký žertík. 

„Dneska kolem jedenácté sem do naší fakultní nemocnice přivezli vašeho otce s těžkými poraněními. Utrpěl otřes mozku a několik vážných zlomenin a také krvácení vnitřních orgánů. Momentálně je už stabilizovaný, ale je na jednotce intenzivní péči. Budu ráda, když sem ihned dojedete" uslyším z druhé strany telefonu. 

V ten moment jako by se všechno zastavilo. Nevšímala jsem si nechápavých pohledů svých přátel, jenom jsem blbě hleděla před sebe. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku a myslím, že jsem i na nějakou dobu zdržovala dech. 

Najednou se moje oči začali plnit slanými slzami a mě teprve všechno začalo docházet. Můj otec měl autonehodu a teď leží v nemocnici v kómatu. Zpátky do reality až hlas ženy v telefonu. 

„Slečno?" zeptala se opatrně a já už ihned stála na svých nohách a brala si své věci. Po tváři se mi začala kutálet jedna slza a za ni byla jedna další. 

„Hned budu tam" s těmito slovy jsem ukončila hovor a rozeběhla se pryč s jídelny. Nechala jsem nechápavé pohledy kluků za sebou a hned jsem si to namířila ven. 

Běžela jsem jako o závod a nevšímala jsi kole jdoucích , kterých nebylo nějak moc. Teď jsou totiž všichni většinou na obědech. 

„Kam běžíš?!" uslyšela jsem hlas Tylera a tak jsem se na něj rychle otočila. Stál kus ode mě a starostlivě se na mě díval. Popotáhla jsem a zastavila se.

„Taťka měl autonehodu, musím od nemocnice. Sama" s těmito slovy jsme také zahnula za roh a zase se rozeběhla. Celé mé oči byly zarudlé a plné slz. Malé mokré cestičky na mých tvářích usychají a vytváří se nové. 

V tom spěchu jsem si nevšimla, že jsem narazila do něčí hrudi. Přes slzy nemůžu rozeznat , kdo to je až do doby, kdy na mě nepromluví tím svým úžasných chraplákem. 

„Mandy, co se stalo?" zeptá se a ohlédne mi do očí. Kdyby nebyla podmínky takové, jaké jsou asi bych ho někam nakopala. Dívá se na mě ochranářky a velice starostlivě. Jediné, co jsem teď potřebovala bylo objetí. Jeho objetí.

Nic jsem mu neřekla místo toho jsme mu padla do náruče, kterou mi ihned opětoval. Sice byl nejprve překvapený , ale následně mě pořádně k sobě natlačil. Začala jsem mu vzlykat do trička a on mě konejšivě hladil po zádech. 

„Taťka.... je v nemocnici" řekla jsem a popotáhla. On mi jenom šeptal do ucha, že to bude v pořádku a že je tu se mnou. To jsem asi potřebovala ze všeho nejvíce. Odtáhne si mě ode mě a pohlédne mi do očí. 

„Zavezu tě tam a žádné odmlouvání " 

♣ Nová část je na světě ♥

Love you Darlings ♥