Svázaná

5.

Ukrutná bolest projížděla mou hlavou. S velkou námahou jsem vstala z postele a šouravým krokem jsem přišla ke dveřím. Chvíli jsem se zarazila a začala přemýšlet, jestli to není znovu on. Pak jsem se se strachem podívala kukátkem. Byl to Mark. Podívala jsem se do zrcadla u botníku. Otisk, od jeho dlaně, jsem naštěstí na tváři neměla. Stáhla jsem si rukávy přes zápěstí a otevřela mu.
"To je dost, už jsem chtěl vyrazit dveře," pronesl s humorem, ale bylo vidět, že to myslí vážně. Pokynula jsem mu, aby šel dovnitř. Chtělo se mi znovu brečet, ale nesměla jsem.
"Copak ti je? Jakto že nejsi ve škole?" zasypal mě otázkama a já se došourala ke gauči. Dopadla jsem na něj a hlavu si opřela o schované ruce v županu.
"Není ti dobře?" opatrně si ke mně přisedl a položil mi ruku kolem ramen. Hned jsem se strachem ucukla.
"Klid, vždyť to jsem já,"  nechápavě se díval.
"Není mi dobře, promiň," dostala jsem nakonec ze sebe větu. Hlas mi při každém dalším slovu se snažil vytratit,  jako bych ho uvnitř věznila a on našel tajnou chodbu, která vedla na svobodu.
"Vidíš, nevypadáš vůbec dobře," zněl starostlivě. Postřeh Einsteina. Pomyslela jsem si sama pro sebe.
"Nemáš být ve škole?" zeptala jsem se káravě, při pohledu na hodiny.
"By musela být Laura schopná říkat informace jiné, než pomluvy." Odsekl podrážděně. Já jsem nijak nereagovala. Podívala jsem se na něj. On se usmál a já neměla sílu mu úsměv vrátit.
"V horní poličce je brufen,  podáš mi ho prosím? A trochu vody?" požádala jsem ho. Chtěla jsem se bolesti zbavit, alespoň na chvíli. Pokýval a přinesl mi prášek i vodu. Pak si znovu vedle mě sedl. Nadzvedla jsem jeho ruku a položila jsem si ji kolem ramen. Hlavu jsem mu položila na hrudník a poslouchala jsem tlukot jeho srdce. Začala jsem se zhluboka nadechovat, abych nějak zahnala slzy. Nepodařilo se mi to a za chvíli jedna za druhou začaly dopadat na jeho tričko.
"Notak, Emi, copak se děje?" přitiskl si mě víc k sobě. Zakroutila jsem hlavou.
"Něco přece ano, pláčeš. Kde je moje veselá Ema?" ptal se a hladil mě ve vlasech. Ještě se neprobudila a dlouho ještě asi neprobudí.
"Odpusť mi to."
"Nemám co, Emi. Notak, neplakej,"  snažil se mě uklidnit.
Najednou jsem zaslechla zašramocení v zámku. Pohlédla jsem na hodiny. Byla jedna, to Laura ještě být nemohla. S napětím jsem čekala, kdo se objeví ve dveří. Krevní tlak mi rostl a srdce bilo jak o závod. Schoulila jsem se blíž k Markovi a instinktivně ho chytla za ruku, přičemž se mi vyhrnul rukáv a vykoukla modřina. Rychle jsem zareagovala a rukáv si zpátky stáhla. Mark sledoval otvírající se dveře, tudíž si ničeho nevšiml. Vrátila jsem svou pozornost ke dveřím a modlila se, ať je to Laura, na úkor její docházky. Ze dveří vykoukl chlapecký obličej. Byl to on. Nevěděla jsem co dělat. Rychle jsem si sedla vedle Marka, ale jeho ruku jsem měla stále kolem pasu.
"Ehm...kdo jsi?" vzal si slovo Mark a nechápavě se na něj díval.
"Já...ehm...zapomněl jsem si něco u Laury v pokoji. Jen si to vezmu," díval se na nás a mně věnoval zvlášť pohled. Věděla jsem přesně co znamená. Tohle si odskáčeš. Znejistým krokem přišel ke dveřím od Lauřiného pokoje. Sáhl rozpačitě za kliku a vešel dovnitř. Během vteřiny vyšel z pokoje a držel v ruce knížku. Pak bez pozdravu odešel.
"Znáš ho? A jakto že má klíče?" pokrčila jsem rameny.
"Měla bys takové věci Lauře zatrhnout." 
"Nojo," pronesla jsem tiše.  On mě znovu objal a já jsem se alespoň znovu cítila trochu v bezpečí. Pustili jsme si do televize pohádku a sledovali ji.
"Nemáš hlad?" zeptala jsem se. Kručelo mi v břiše. Uvědomila jsem si, že jsem ještě nic nejedla.
"Trochu," pronesl s úsměvem a mnul si zátýlek. Zasmála jsem se a vstala z gauče. Už mi bylo mnohem líp. Otevřela jsem ledničku a zkoumavě jsem sledovala její obsah.
"Nějaké speciální přání?" zakřenila jsem se.
"Sním cokoliv...bez hrášku!" zasmál se.
"Co říkáš na torttily s kuřecím a zeleninou? Mám tu ještě placky co jsem dělala."
"Počkej, jako domácí ty placky?"  otázal se nevěřícně a já jen souhlasně přikývla. 
"Páni,"  neschovával údiv. Je možná pravda, že hodně lidí neví o mých schopnostech v kuchyni.
"Copak?"
"Mile rád si dám," usmál se. Začala jsem zapomínat na noc a užívat si den.
"Chceš nějak pomoc?"
"To je dobrý, zvládnu to." Odvětila jsem a začala si chystat věci. Za půl hodiny jsem měla všechno hotové.
"Možná jen budu chtít s něčím pomoc," zasmála jsem se, když jsem balila torttilu a opět se mi to příliš nedařilo.
"Povídej,"  ušklíbl se.
"Zabalíš je?" beznadějně jsem se na něj podívala. Zasmál se a přišel ke mně.
"Naučím tě to," přistoupil ke mně blíž. Pořád jsem měla dlouhé rukávy a pořád jsem byla v županu.
"Tohle ti bude ale překážet,"  poukázal na dlouhé rukávy. Vysmekla jsem se z jeho objetí a udělala krok od něj.
"Já-" přemýšlela jsem rychle, co si mám vymyslet, "já se půjdu převlést a ty to prosím zatím zabal."
"Udělal jsem něco špatně?" pochmuře se na mě podíval. Nedivala jsem se mu, z minuty na minuty jsem změnila chování. Kroutila jsem hlavou a snažila se usmívat. Udělala jsem krok dozadu a narazila jsem na židli. Zavrávolala jsem a už jsem byla skoro na zemi, když se mu podařilo mě chytit.
"Děkuji," procedila jsem mezi zuby a zmizela jsem v pokoji.
Doufám, že se vám další část líbí. Budu ráda za každou odezvu.😊