Lone survivor (Český překlad)

Prolog(1.část)

Bude to někdy lehčí? Od domu k domu, od dálnice k dálnici, ze státu do státu. Ne dost daleko. A jsem zde znovu, za dveřmi našeho pronajatého SUV, jedeme po další hlavní ulici. Kolem obchodů, benzínových pump, tentokrát během vichřice v malém městečku na Long Islandu, New York, South Shore, dole pod námi byly rozlehlé pláže Atlantiku. Přicházela zima. Mraky byly popelavě šedé. Vlny dopadaly na pláže pod temnou oblohou. Naprosto trefné, jelikož tentokrát to bude horší než normálně. Opravdu o hodně horší.

Objevil jsem svůj mezník, místní poštu, zajel za budovu a zaparkoval. Všichni jsme vystoupili z auta do sychravého listopadového dne. Zbytky padajícího listí poletovaly kolem mých nohou. Nikomu z nás se nechtělo jít, nikdo z pěti chlapíků, kteří mě doprovázeli nic neřekl. Chvíli jsme tam stáli jako parta pošťáků během přestávky.

Věděl jsem kam jít. Dům stál jen pár metrů dolů ulicí. Popravdě, už jsem tu jednou byl-v Severní Kalifornii, v Jižní Kalifornii a Nevadě. V příštích několika dnech jsem měl navštívit Whasington a Virginia Beach. A všechno to bylo stejné, tak precizně stejné.

Byl zde ten stejně známý smutek, druh bolesti který vyplave na povrch, když je mladý muž zabit v nejlepších letech. Ten stejný pocit prázdného místa v jejich domovech. Ty stejné nezadržitelné potoky slz. Ten stejný pocit opuštěnosti statečných lidí, kteří se snaží být stateční, životy, které měly být rovnoměrně rozstřeleny do nicoty. Neutišitelný. Smutek.

Jako vždy jsem byl poslem špatných zpráv, jakoby nikdo neznal pravdu dokud jsem nepřijel,  mnoho týdnů a měsíců, po tolika pohřbech. A pro mě bylo toto malé shromáždění v Patchogoue, na Long Islandu to nejhorší.

Pokusil jsem se uklidnit, ale opět se mi v mysli oběvil ten příšerný, horzný výkřik, ten stejný co mě budí, tyranizuje mě ve snech, den po dni, stále, bez přestávky. Ten výkřik co potvrzuje mou vinu. Nekonečnou vinu jediného přeživšího.

"Pomoc mi Markusi! Prosím! Pomoc mi!"

Byl to zoufalý výkřik muže v horách v neznámé zemi. Byl to výkřik prodírající se skrz kaňony jednoho z nejopuštěnějších míst na světě. Byl to poslední výkřik smrtelně zraněného člověka. A byla to námitka, na kterou jsem nedokázal odpovědět. Nezapomenu na to, protože byla vyřčena jedním z nejlepších lidí, které jsem kdy potkal, člověka, který se stal mým nejlepším přítelem.

Žádná návštěva nebyla veselá. Danova sestra a jeho manželka se snažili povzbudit ostatní, Erikův otec, admirál, sám s jeho smutkem, Erikova snoubenka a jeho otec, Axova manželka a rodina, Shanova otřesená matka v Las Vegas. Všechny byly nesnesitelné, ale tahle byla ta nejhorší.

Konečně jsem se odhodlal, vyrazil jsem skrz poletující listy do chladného dne. Nacházel jsem se v opravdu podivné ulici,  ve které společně stály domky s maličkatými zahrádkami. Směřovali jsme k jedinému domu, nebyla u něj posekaná tráva, ale světla osvěcující americkou vlajku zde stále byla. Byla to světla vlastenectví, stále svítila, stejně jakoby byl stále tady. Mikovy by se to líbilo.

Na pár chvil jsme všichni zastavili. Vstoupili jsme na zápraží a zaťukali na dveře. Ta žena, která otevřela dveře byla krásná, dlouhé tmavé vlasy, její tvář byla plná slz. Byla to jeho matka.

Věděla že jsem posledním člověkem který ho viděl naživu. Podívala se na mě s tváří plnou smutku, který mě málem rozlomil v polovině a potichu řekla. "Díky že jste přišel."

Musel jsem jí nějak odpovědět. "Stojím zde jenom díky vašemu synovy."

Když jsme všichni vstoupili dovnitř, díval jsem se zpříma na malý stolek v hale. Byla na něm velká fotografie muže, který se mi zpříma díval do očí, trochu se šklebil. Byl to Mike, tak jak jsem ho znal, zaslechl jsem jeho maminku jak říká: "Netrpěl, že ne? Prosím, řekněte mi že netrpěl."

Než jsem odpověděl, musel jsem si otřít obličej rukávem od košile, ale musel jsem odpovědět. "Ne Maureen. Netrpěl. Zemřel rychle."

Měl jsem jí říct, na cokoliv se mě zeptala. Byla to taktická odpověď, základní dovednost, kterou musí poslední přeživší ovládat.

Pokusil jsem se jí říct o nezlomné odvaze jejího syna, o jeho vůli, o jeho nezlomné sebekotrole. Když jsem došel k tomu, co očekávala, viděl jsem na ní, že zatím nic nepříjmula. Ne dokud jsem jí to neřekl. Byl jsem poslední bariéra, byl jsem poslem špatných zpráv.

Příštích pár hodin jsme se snažili chovat dospěle, ale bylo to příliš těžké. Bylo tady příliš toho co bylo řečeno, nebo mělo být řečeno, ale ještě více toho, co řečeno být nemělo. A ať už moji tři kámoši, nebo newyorský hasič a policista, kteří nás doprovázeli, pomáhali jakkoli, moc se toho nezměnilo.

Ale tohle byla cesta, kterou jsem musel dokončit. Slíbil jsem si to, věděl jsem, že to dokážu.