The walking dead - Nové příběhy (TWD - New stories)

6. část

V opuštěné chatce, ve které jsem strávil poslední dva měsíce, již není bezpečno. Musím vypadnout. Mám pocit, že kousáci, kteří se stále potulují kolem, mě za chvíli zpozorují a obklíčí moje útočiště. Sbalil jsem si věci, které jsem měl v zásobě a vyběhl pryč. Slunce na obloze mi oznámilo, že je pravé poledne. Musím se rozhodnout, co dál. Nemůžu se vrátit za svojí skupinou, ne po tom, co jsem zabil Dala. Proč jsem to vůbec udělal? Jo jasně, věděl o mně příliš moc věcí a já měl obavy, že všechno vyžvaní a to jsem nemohl dopustit. Ale nejsem vrah, vždyť má dřívější profese byla o chytání takových lidí, jako jsem nyní já. Stále si ale nechci připustit, že bych byl v normálním životě za tento čin pokládán za zločince, vlastně jsem jím i nyní. Nevím, proč jsem měl takovou potřebu ho umlčet. Ale stalo se a mě začalo hryzat svědomí. Samozřejmě skupina se nedozvěděla pravdu. Myslí si, že ho v lese rozsápali chodci, tak jsem jim to podal. Ale po pár dní se ve mně něco zlomilo a já musel od nich pryč. Ale chybí mi Lori. Porodila už? Jsem sobecký, je to žena Ricka, ale přesto jí šíleně miluji. Jednou jsme se spolu vyspali, když se Rick asi tři týdny nevracel z výpravy. Co když je miminko moje? Lori se mnou od naší úžasné vášnivé noci moc nemluví, myslí si, že to byla chyba. Jenže já mám jiný názor. Rozhodl jsem se vydat zpátky ke skupině. 
Už jsem se blížil k táboru, kde jsem ještě před pár měsíci bydlel. Najednou jsem v lesích uviděl několik se pohybujících postav. Zombie. Bylo jich tam víc než dost. Všechny je sám nezvládnu a jediná cesta vede skrz hustý les. Vytáhl jsem si nůž a čekal na kraji silnice, až se objeví pár chodců, kteří si pro mě přijdou. Neuplynulo ani deset minut a dva natěšení kousáci si razili cestu mým směrem. Vyběhl jsem proti nim a jednomu z nich zasekl nůž přímo do spánku. Druhý spadl na zem hned, jakmile jsem ho odkopl. Zapřel jsem se o prvního, abych z jeho hlavy mohl vytáhnout nůž. Povedlo se. Chodec válecí se na zemi se už sápal po mých nohou. Znovu jsem do něj kopl, šlápnul mu na hlavu a ještě ho dorazil ostřím nože. Nyní mě čeká ta nejhorší část. Musím je rozříznout a pokrýt se jejich tekutinou, aby si ostatní mysleli, že patřím mezi ně. Nebylo to nic příjemného, ale znám i horší věci. Pustil jsem se do toho. Hned po prvním říznutí do břicha vytekla jakási černá krev v plném proudu. Ještě jsem to musel udělat několikrát, abych si mohl dovnitř pořádně sáhnout a napatlat ten hnus na sebe. Strávil jsem tam několik minut, kupodivu mě nikdo nepřišel otravovat. Hrozně jsem páchl, ale fungovalo to. Procházel jsem lesem jako jeden z nich. Kolíbal jsem se ze strany na stranu a pohyboval se velmi pomalu. Procházel jsem kolem mrtvoláků a žádný o mně nezavadil ani pohledem. Ale mám asi jenom dvě hodiny, pak už nebudu smrdět a všichni po mně půjdou. Ale nemůžu ani zrychlit, protože bych na sebe upoutal pozornost a to pak nějaký zápach by mi nepomohl.
Přestávala mě ta jejich hra už nudit. Les mi přišel nekonečný, ale vydržel jsem a pak v dálce spatřil věže. Naše věže. Stromů ubývalo, což znamenalo, že se blížím. Konečně se přede mnou rozléhala zelená louka. Už jsem viděl i ploty základny. Teď už jenom dojít k bráně a přesvědčit je o tom, že nejsem zombie. Nemůžu se dočkat, až uvidím Lori. Děsně mi chybí. Rick mi chybí, dřív jsme se k sobě chovali jako bráchové.

Všichni bedlivě pozorovali každý Shaneův pohyb. Najednou změnil směr a vydal se k bráně. Zrychlil. A to jim došlo, že je živý a ne mrtvý. Carl s Beth se opět chopili páky, aby mu otevřeli.

„Shane?!"

„Kdes byl?!"

„Jsi v pořádku?!" všichni se na něho seběhli. Rick ho chtěl obejmout, ale pak mu došlo, že by smrděl a to nechtěl. Proto zůstal jen u chycení ruky a následném poplácání po zádech, tak jak to dělali za starých časů. Nejlepší přátelé.