Ledové tajemství

Zachránná akce hned nadvakrát

Jack

Naštvaná dívka se jménem Laura, průhledná a bílá jak duch se odebere na nejbližší balkon. Sleduji jí, vše co dělá, říká a přemýšlím. Odkud jí asi znám? Je mi nějaká povědomá. Proč jen řekla, že mi bude muset stačit jen její jméno? Skrývá snad něco co ví jen ona nebo ostatní strážci? A proč pronesla o Stínovi, že tu pořád byl? Nevím co se stalo, ale zjistím to, a to za každou cenu. Asi jsem se hodně ponořil, protože jsem neslyšel, jak na mě ostatní strážci volají ať nasednu. Probral jsem se, až když mi málem jejich hlasy utrhly uši. Trhnu sebou a za mnou se šklebí Laura. Když jsem po ní vystřelil, kouzlo proletělo skrze ní-to jsi nečekal Jacku co, ty pitomče. Překvapilo mě, ale že jsem jí v pohodě chytl za ruku. Ohlédla se na mě.

„Co chceš?" řekla s pobaveným výrazem.

Nebyl jsem schopný se na něco o ní zeptat až jsem nakonec její ruku necítil a všiml si, že mi nějak proklouzla. Nevím tedy jak, ale je to divné. Když jsem chtěl jít za ní, zadržela mě na místě proudem vzduchu, vyčarovala si obláček pod sebou a vznesla se do vzduchu.

„Jacku, jdeš ?"zeptal se Sever.

Rychle jsem naskočil a koukl se směrem k ní. Pořád tam byla.

„Jedeme" uslyšel jsem jen a něco se mnou trhlo. Po krátké jízdě v ledovém tunelu a záchvatech paniky Zajdy jsme se dostali ven. Chtěl jsem ho trochu pozlobit.

„Hele Zajdo, něco ti ukážu, koukej" stoupnu si a vítr mě odnese.

„H..h Severe Jack" začne huhňat a koukne se dolů.

„Vida, nejsem ti volnej" řeknu mu pobaveně.

„Arg jdi do háje" odvrátí se.

Ucítím divný závan pode mnou. Kdo jiný než Tajemná Laura. Vydám se za ní. Vypadá dobře, když letí, její bílé vlasy se jí vlní ve větru. Vyzařuje z ní taková ta svoboda. Ani jsem si nevšiml, že zastavila. Jako největší poleno jsem do ní narazil.

„Pp..romiň já..." koktal jsem.

„Pssst" sykla a ukázala někam před sebe.

Spousta černých puntíků se vznášela ve vzduchu a byla čím dál blíž.

„Skrč se" přikázala a strhla mě dolu.

Nad námi proletěl velký černý jako mrtvý kůň a před sebou malé víly Zubínky.

„Sakra" zaklela Laura a vylétla o něco výš.

Další černý kůň mířil na ní. Vypadala soustředěně. Pak vyslala větrnou podpěru/klec a chytla do ní prchající Zubínky a nějak se zase odhmotnila. K jejímu a našemu překvapení jí kůň neproletěl, ale narazil do ní. Tím přerušil kouzlo a ještě jí omráčil. Rychle jsem se rozlétl za ní. Vynesl jsem jí na sáně a rychle chytl jednu Zubínku do ruky. Vlétli jsme do paláce víl. Zuběnka polétávala sem a tam. „Unesli moje víly, všechny jsou pryč, ach ne." bědovala.

Pustil jsem Zubínku a Zuběnka se div nerozbrečela a byla mi vděčná. Pak se sklonila na Lauru. Ta se začínala probírat. Řekla nám, že se znehmotnila, aby jí ten divný kůň prolétl, ale narazil do ní. Nechápe to, ale cítila neskutečný strach, jen neví z čeho. Vtom jsme uslyšeli nepříjemný škodolibý hlas.