Ledové tajemství

Jack se nechal unést a šel přes mrtvoly

Laura

Vydáme se s malou zpět na zem. Mám takový zvláštní pocit ohledně Jacka. Furt na mě civí. Vypadá fakt k smíchu a roztomile zároveň. Také mám nový odstín vlasů, vlastně odstíny. Asi stovku barev. Nepřekrývají se navzájem, což je super. Konečně jsme u ní doma. Vlétneme oknem a Jack jí položí na postel. Vzápětí sebou ale sekne malá na zem. Od schodů se ozvou kroky. Rychle hodí deku přes ní a já na zem hračku a mizíme.

„To bylo o chlup, i když by nás neviděla" oddechne si Jack.

Najednou zbystří a začne se rozhlížet.

„Jacku, co je?" otáži se ho.

„Někdo mě volá".

„Jacku, neblbni, musíme se vrátit. Bude průšvih."

„Jen chvilku, jen se podívám".

„Zapomeň!" okřiknu ho.

Ale samozřejmě je už na půl cesty pryč. Se Zubínkou, která nás doprovázela, letíme rychle za ním. Uvidíme ho až u nějaké polorozpadlé postele s dírou pod ní. Jack jí zvědavě zkoumá.

„To ať tě ani nenapadne!" varuji ho, ale zbytečně, už zmizel tam dole.

Vydáme se za ním, co jiného nám zbývá. Je to nějaká dlouhá chodba. Končí v rozlehlé místnosti, kterou moc dobře poznám. Moje bývalé vězení, asi tak na deset minut.

„Jacku, to se mi nelíbí" oznámím mu a ostražitě se otáčím.

V klecích, stejných jako jsem měla já, jsou zavřeny všechny Zubínky a pod nimi jsou, světe div se, všechny schránky se zuby.

„Hned vás pustím" slyším někde před sebou Jacka.

V následující chvíli vletí mezi schránky a hledá tu svou.

„Ale kdopak nás to poctil svou návštěvou?" rozlehne se kolem.

„Jacku pozor!" vykřiknu a ukážu na stín na stěně.

„Měl jsi poslechnout svou kamarádku!"

Nevyvíjí se to zrovna dobře. Jack se rozletí za stínem na zdi a za hlasem. Následuji ho.

„Neměl jsi sem chodit." slyším Stína.

„Co jsi zase udělal?" otáže se Jack.

„Já? Spíš co si udělal ty." řekne a zmizí.

„Jacku, dívej"upozorním ho na glóbus se světýlky. Zhasínají, všechny. Najednou se zvedne vítr. Jacka odnese za nějaké dveře a ty se změní v kámen. Jsem tu sama jen se Zubínkou.