Mořská kouzla

Kapitola 19.

Probudilo mě otevření dveří a pak jako by je někdo co nejtišeji zavřel. S nadějí jsem došla k oknu a nenápadně vykoukla. Bingo. Nasedl do auta a odjel, ihned jsem vystřelila nahoru pro batoh, a začala hledat svůj mobil. Našla jsem ho v kuchyni, schovaný za kakaem a i klíče od domu, změna plánu. Našla jsem si klíče od garáže a vběhla do ní. Vzala jsem si na hlavu přilbu a odemkla vrata, otevřela a vytlačila svou motorku na cestu.

Zase sem garáž zavřela, ale klíček jsem si nechala, na nic jsem nečekala a nasedla. Pomalu jsem otočila klíčkem v zapalovaní a naskytl se mi dokonalý zvuk motoru, na nic jsem nečekala a rozjela se pryč, nehodlám tam trčet. Znala jsem tohle město dobře, ale musím uznat, že jsem se tu moc nevyznala. Zastavila jsem se na křižovatce, když naskočila červená. Rozhlídnout se kolem mi pomohlo, byla jsem v části města pro boháče. No jo, už jsem se trochu zorientovala a vyjela, naskočila zelená, škoda, že jsem slušný řidič, ale musím na hlavní, pro věci si můžu zajít jindy a v doprovodu, znovu mě neunese.

Blížila jsem se na hlavní, už jsem věděla kudy jedu, ale tu motorku zaparkuju v garáži. Je to pěst na oko, protože můj miláček je ojedinělý kus, na světě moc dalších není. Dojela jsem na místo, a konečně jsem si zkontrolovala mobil, sakra, spousta zmeškaných hovorů od Eriky, babičky a kamarádek a skoro vybitá baterie. Vytočila jsem babiččino číslo, chvíli to vyzvánělo, než to zvedla.

„Díky bohu, Leo kde si byla." Ozvalo se v telefonu. Protočila jsem oči.

„Napadli mě, unesli mě, zdrhla jsem, stačí." Pak jí to řeknu dopodrobna.

„Pane bože, a kde jsi, holčičko." A je zpátky starostlivá babička.

„Koukni se z okna babi." Hned jsem uviděla, jak se v jednom okně odhrnuly záclony a vykoukla její hlava. Zamávala jsem jí, aby si mě všimla.

„No to snad né, jak tě našel?" jo, došlo jí, kdo mě unesl, bezva.

„Vem klíčky od garáže, můj miláček nebude stát venku." Babiččina hlava zmizela, a hovor se ukončil. Schovala jsem mobil zpátky do batohu a čekala. Po chvíli se otevřely garážová vrata a já roztlačila motorku.

„Ahoj." Úsměv na tváři jsme měly obě.

„Ahoj, babi, promiň, ale měla jsem si dávat větší pozor." Ano, vím je to moje chyba, skoro týden jsem se neozvala, ještě, že v práci jsem měla volno.

„Ano, to ano, ale hlavně, že jsi v pořádku a Erika se konečně uklidní." No, teď hlídat i ji, ještě unesou i jí a tak já se s toho zhroutím.

„Ví o ni, musíme hlídat i ji, ale k něčemu to bylo, přece jenom dobrý, prohrabala jsem se jeho pracovnou a mám novinky." Elena se usmála, nové informace se hodí, ale moje dcera je problém.

„Ano, to ano, informace se hodí a bydlet budeš i s Erikou tady, už když si zmizela, jsme tě přestěhovali sem, tvůj byt je kompletně prázdný a stačí ho prodat." Hleděla jsem na ni s otevřenou pusou.

„Příště si sežeň souhlas a teď mě vem za Erikou." Jenom protočila oči moje babička protočila oči? No to je zázrak.

„V budově kromě mě a pár výjimek, nikdo nebydlí, máte pokoje u sebe, vlastní koupelnu a přístup kamkoliv, zvykej si na luxus." A sakra, nevadí, aspoň budu v bezpečí. Ale pak mi to došlo.

„Co když mě budou sledovat?" to je problém.

„Neboj se, budova je dobře střežená a tvoje bezpečí a účast v armádě je nepostradatelná." Jo to asi jo, ale stejně tak se to může i ohrozit nic jsem na to neřekla a nechala se vést obrovskou vilou.

Pohled Jacka

Když jsem dojel domů a zjistil, že nespí na gauči, polil mě studený pot, hned po tom co jsem dorazil do garáže, jsem se po zdi sesunul na zem, sakra, do prdele. Já jsem vůl, proč jsem si nedal větší pozor, teď ji musím znovu, vystopovat, ale už teď mi je jasné, že to bude těžké, navíc má i svojí motorku, aspoň nějaká dobrá správa, podle toho ji najdu snadněji.

Vzal jsem telefon a vytočil Joshovo číslo, po chvíli to zvedl. „Všeho nech a hned přijeď." Nebyla to prosba, ale rozkaz. Hned jsem hovor ukončil a šel si nalít něco silného. Po asi čtvrt hodině se ozval zvonek. Když jsem otevřel, hned to na mě poznal.

„Ahoj, takže je v čudu, že?" smutně jsem se usmál a pustil ho dál.

„Ano, ale najdu ji znovu, navíc má motorku takže to bude lehčí, strejdu." Neodolal jsem, musel jsem mu to říct má právo vědět, že je strejda.

„Cože?!" pobaveně jsem se usmál, a nalil mu vodku, potřebuje ji stejně jako já.

„Jo jsem otec a ty strejda kámo, musíme najít obě." Kopl to do sebe naráz. A vypadal, že si třídí myšlenky.

„No, tak se do toho dáme, když mám být strýc, tak chci vědět od koho." Jo, přemluvil jsem ho, bod pro mě, usmál jsem ho a šel směrem do pracovny pro spisy. Vyndal jsem dva spisy a vrátil se do obýváku, kde jsem složky položil, před něho. Vzal jsem si jeden a začal si ho pročítat, Josh si vzal druhý a udělal to samé.

„No, to bude těžké, už teď určitě bydlí někde jinde." Řekl jsem se zklamáním v hlase. Josh se tajemně usmál, tím mě naštval, věděl něco co já ne, propaloval jsem mu očima díru do hlavy.

„Nevím, jak ty, ale vím, kde bydlí." Vykulil jsem na něho oči, jak to může vědět. „A taky vím, kde hodí cvičit, ale nejdřív musíme doladit detaily, aby znovu neutekla." Uznale jsem hvízdl a pokýval hlavou v souhlasu.