Jediné,co mám v hlavě,je ON. Ten roztomilý,usměvavý a milý kluk. Jsem mimo. Chybí mi a já nemám šanci se mu dostat blíž.
„Můj milý deníčku, už je to 23 dní,a chybí mi. Nedokážu na něj přestat myslet. Je v mém srdci. Obávám se,že navždy. Kéž bych věděla,jak se dostat zpátky do jeho života." dopsala jsem, zavřela jsem deník a strčila jsem ho za knihy v polici - tam ho nikdo nikdy nebude hledat.
Vzala jsem si černý kabát,batoh a šla jsem. Celý den jsem na něj nemohla přestat myslet. Bylo mi z toho až smutno,protože když vám chybí někdo,s kým už se pravděpodobně nikdy neuvidíte, bolí vás to. Cestou ze školy, jsem se stavila na jedno ze vzpomínkových míst.
Sem jsme si chodili povídat. Měla jsem to tu ráda, ale teď? Tohle místo se stalo noční můrou. Ne tou, ze které se chci probudit. Protože asi ani neví, jak moc bych s ním chtěla trávit svůj volný čas, věnovat se mu a být s ním. Ale už je asi pozdě na to, něco chtít.
Vyrazila jsem domů. Stále jsem měla slzy v očích, takže jsem se raději koukala do země. Kolem mě prošla spousta lidí. Naštěstí jsem nepotkala nikoho, koho znám. Byla jsem za to ráda, protože nerada pláču před ostatními. Šla jsem rychle, abych už byla doma. Před domem jsem se snažila vyštrachat klíče, v mé "bezedné" kapse. Říkám jí bezedná, protože se v ní dá najít všechno. A tím všechno, myslím opravdu cokoliv. Narazila jsem na něco, co mě zaskočilo. Byl to náramek. Náramek s černými a bílými korálky. Byl od něj. Doufala jsem v to, že přijdu domů bez slz. Místo toho,to bylo ještě horší. Bylo to, jako by zrovna stál vedle mě. Jako by zapomněl kdo jsem, a že vůbec existuju. Jako bych na něj nesměla mluvit.
Snažila jsem se přijít nenápadně. Rychle jsem si rozvázala boty, a zrychlila své tempo směrem k mému pokoji. Podařilo se - nikdo si mě nevšiml. Zavřela jsem za sebou dveře, skočila jsem na postel, vzala jsem si sluchátka a snažila se potlačit slzy. Ale nešlo to... To všechno bylo silnější, než já.
