Stay strong*

6. část

„Jojo."

„Tak to je hustý!" smála jsem se.

„Amber, večeře!" volala jí mamka z kuchyně. Rozloučila jsem se, objala jí a vyrazila domů.

V práci jsem kvůli své jedné ledvině jen na poloviční úvazek, ale i tak vydělávám celkem dost, abych se mohla začít pomalu osamostatňovat.

Díky Liamovi jsem se skoro těšila na každou další dialýzu. Ze začátku jsem to nesnášela, ale teď tam vážně chodím ráda. Těším se na něj.

Plynuly měsíce a s Liamem jsem trávila skoro stejně času jako s Amber. Ale pořád jsem si nenašla chvíli na to je seznámit. A možná ani odvahu... Na druhou stranu, Amber říkala, že ho asi zná, takže to nepospíchá.

Po těch několika měsících jsem si s peněžní pomocí babičky koupila vlastní byt. Nechápu, jak se někomu tak úžasnému, jako je moje babička, mohl narodit někdo, jako je moje matka. O tom bytu jsem nikomu neříkala. Liamovi i Amber jsem to chtěla říct osobně.

„Vážně máš svůj byt?" Ujišťoval se Liam nadšeně, když jsem mu to říkala. Musela jsem mu to vyklopit hned, jak to šlo. Trvalo to asi týden, než jsme se viděli, protože zase někde byl. V několika bytech se se mnou byl podívat, ale tenhle byt jednoznačně zvítězil. Je to středně velký byt na kraji města, takže to není daleko ani k přírodě a ani k lidem, navíc má velká okna, takže je v něm plno světla a v domě jsou dva výtahy a navíc plošina na schodech, takže se ke mně Am skvěle dostane. Navíc je to jen tři a půl bloku od ní.

„Mám!" stejně nadšeně jsem mu to odkývala.

„To je super!"

„Áááaa..." Zapištěla jsem radostí.

Objal mě. Tak jako nikdy. Na chvíli jsem ztuhla. Za ten půlrok mě, přísahám, až do teď nikdy nenapadlo, že bychom mohli být i něco víc. Bylo to, jako by se ve mně najednou něco probudilo. „Já...Promiň..." odtáhl se ode mě a koukal do země.

„Měl bys to dělat častěji." Šťouchla jsem do něj a dívala se dolů do řeky. Byla nádherná. Odrážela se v ní celá krása nočního Londýna. Plno světýlek všech možných barev. Nepopsatelná nádhera...

„Vážně?" trošku stydlivě se na mě koukl a opřel se o „zábradlí" mostu vedle mě. Chvíli se díval na mě a usmíval se a nakonec se taky podíval dolů do řeky. „Je úžasná..." řekl tiše.

„Jo, to je..." souhlasila jsem.

„Hele, Rosie, asi bys měla něco vědě..."

„Podívej, padá hvězda!" přerušila jsem ho a ukázala dolů do řeky.

„No jo! Tak si něco přej." Usmíval se na mě tak, jak jen on to umí. Zkřížila jsem ukazováček a prostředníček, zavřela oči a přála si. Bylo toho víc, co jsem si přála, ale to, co jsem si přála ze všeho nejvíc, bylo vrátit Amber na nohy.

„Co to děláš?" zeptal se, když jsem otevřela oči.

„Co jako?"

„Tohle:" napodobil mou ruku.

„Nee, obráceně." Opravila jsem mu prsty tak, aby měl ukazováček dole.

„Přeju si." Usmála jsem se.

„Naučila mě to babička."

„Aha.. A proč musí bejt ukazováček dole?"

„Já nevím...Asi to líp vypadá..." vhodnější odpověď mě nenapadla.

„Aha.." Začal se nahlas smát.

„Tak to je dobrý..."

Vydali jsme se pomalu na cestu. Najednou jsem se zachvěla. Dost se ochladilo.

„Je ti zima?" staral se hned.

„Ne, v pohodě."

„Nekecej, vždyť to vidím, na." Hodil mi přes ramena mikinu.

„Liame, neblbni, vždyť ti bude zima..." začala jsem jí pomalu sundávat.

„Ať tě to ani nenapadne, Rose!"

„Já jen..."

„Nech si jí a nechci o tom ani slyšet!"

„Dobře..."stáhla jsem se a mikinu si navlíkla zpátky.

„Hodná holka." Pohladil mě po zádech. Sotva jsme došli kus od řeky, začalo poprchávat. Vždycky mám u sebe deštník, protože tady, v Anglii, je déšť téměř častější, než sluníčko, ale dneska jsem ho zapomněla doma. Za chvíli se pěkně rozpršelo.

„Kam teď?" ptala jsem se ho.

„Nemám páru..." přetáhl si tričko přes hlavu a já to samé udělala s mikinou. Nesnáším, když mi moknou vlasy.

„Honem!" čapla jsem ho za ruku. Od mého bytu, ve kterém sice kromě zařízené koupelny, kuchyně a jedné starší sedačky není vůbec nic, jsme byli jen kousíček a tak jsme běželi tam.

„Co tady?" zeptal se, když jsme vešli oba úplně promočení do bytu.

„Aspoň je tu sucho..." pokrčila jsem rameny a cítila, jak mi ze špičky nosu odkapává kapička vody. V koupelně jsem měla akorát dva ručníky, mýdlo a v obýváku jednu deku. Nic víc. Nic jiného jsem totiž zatím nedonesla.

„Aspoň se osprchujeme v teplé vodě, ne?" navrhla jsem a ukázala na dveře od koupelny.

„Jo, super nápad..." usmál se.

„Běž první." Odhrnul mi z obličeje mokré vlasy.

„Ty jsi host..."

„Ty jsi dáma..." odbyl mě.

„Dobře." Neodmlouvala už jsem dál. Zapadla jsem do koupelny a užívala si horkou vodu. Byla jsem úplně promrzlá. Až když jsem vylezla ven, uvědomila jsem si, že tu nemám nic suchého na sebe.

⬇⬇⬇⬇

Ahoj :) moc se omlouvám, že dlouho nebyl díl :( nechci se tady vymlouvat.....takže to jednoduše shrneme.....jsem líná a blbá :DD Napadlo mě, že bych udělala novou knihu a byly by to recenze..... kdo by si o ni napsal?.....mám do toho jít? :O A ještě jedna věc, asi už jste si všimli nového coveru, co na něj říkáte? Napište mi to prosím do komentářů ;) Dost to pro mě znamená. Děkuju.❤❤❤

S láskou Vaše ⚓Katie⚓