Spící smrt

Kapitola 14

Zaraženě jsem si prohlížela deník. To přece nemůže být možné.

Erik na mě vyčkávavě hleděl a čekal, co udělám. Jenže já jsem nebyla schopná udělat vůbec nic. Ten deník... Nerozuměla jsem tomu. Ale zároveň jsem cítila, že jsem už jen krůček od odhalení pravdy.

"Tak?" zeptal se po chvíli, když viděl, že stále nic neříkám. "Co si o tom myslíš?"

"Nevím," řekla jsem popravdě. "Ale... Tvůj otec se zmiňuje o nějaké listině." To, že vím, co ta listina je, jsem mu zatím raději neřekla.

Erik přikývl. "Nemám tušení, co by ta listina měla být, ale dle všeho je velmi důležitá." Vzal si deník zpátky a já jsem měla co dělat, abych neuhnula rukou - dokud nepřijdu na to, co má Erikův táta společného s tímhle vším, nechtěla jsem ho dát vůbec nikomu.  Potlačila jsem silné nutkání se o něj začít prát a podala ho Erikovi. Ten jím začal zamyšleně listovat, až našel zápis s listinou.

"Podle těchto zápisů se o tu listinu zajímá i Larisa," prohlásil zamyšleně. "Musí být opravdu velmi důležitá, jinak  by toho nestrkala svůj namyšlený nosánek."

Němě jsem přikývla a automaticky natáhla ruku k deníku, Erik si toho ale nevšiml. Byl naprosto zabraný zápisky svého otce. Rychle jsem ruku zase stáhla.

Erik vzdychl. "Nerozumím tomu," prohlásil s jasně patrným zoufalstvím v hlase. "Podle všeho se chtěl dostat někam dolů - ale kam dolů? Pod městem přece nic není." Zavrtěl hlavou. "Zmiňuje se tu i o nějaké důležité práci... a poslední zápis je psán o dva měsíce později než ten předchozí. Pak už tu není nic. Pravděpodobně to psal chvíli před útěkem a deník tu pak nechal."

Nahlédla jsem mu přes rameno. "A zdá se, že je v tom zamotáno mnohem více lidí."

Přikývnul. "Ale do čeho?"

"To je ten problém," vzdychla jsem.

Erik neodpověděl. Chvíli deník zamyšleně pozoroval a potom ho najednou zaklapl tak náhle, až jsem nadskočila leknutím.

"Měli bychom jít," řekl a zase ho schoval pod kredenci. Měla jsem co dělat, abych se po něm nenatáhla a nezadržela ho. "Než sem někdo přijde, aby zjistil, odkud se bere všechen ten kravál."

"No, hm, asi jo," řekla jsem.

Žárovka znovu zablikala a zhasla.

Čekali jsme asi pět minut, než znovu párkrát blikla a rozsvítila se - ale tak slabě, že skoro nic nešlo vidět. Spíše po hmatu než podle zraku jsme se vydali ke dveřím. Žárovka nepřestávala blikat a s každým bliknutím jako by její zář o něco pohasla. Když jsem konečně nahmátla železnou kliku, žárovka zapraskala, zasyčela a praskla úplně.

Erik s povzdechem zbytečně otočil vypínačem a já jsem stiskla studenou kliku, potichu otevřela dveře a vyklouzla ven. Erik mě následoval.

Domů jsme šli co nejtišeji. Po špičkách jsem našlapovala a nepřestávala se rozhlížet, kdyby se náhodou ve stínech rozhodl objevit nějaký další člověk. 

Na rozcestí mezi našimi ulicemi jsem Erika tiše pozdravila a ještě přidala. Jít sama takhle potmě nebylo vůbec příjemné. Hlasitě jsem si proto oddechla, když jsem rozrazila dveře mého domu a vpadla dovnitř.

"Ahoj tati!" zavolala jsem a vyběhla po schodech do svého pokoje. 

Táta vykoukl z pracovny a usmál se na mě. "Ahoj," pozdravil. "Tak jak bylo?"