Spící smrt

Kapitola 16

Klopýtala jsem po schodech, Mike v těsném závěsu za mnou.

Z očí mi stékaly slzy. Ne že bych Larisy nějak moc litovala - vlastně jsem ji skoro neznala. Jistě, věděla jsem o ní všechno - jména, adresy a dokonce i zůstatky na bankovním účtu všech jejích manželů, značky jejích bot, velikost jejích oblíbených minišatů. Za svůj život jsem ji ale potkala jen párkrát - příliš nevycházela ven a pečlivě si hlídala dům, protože na někoho jako ona, kdo přitahuje tak velkou pozornost, si dělají zálusk snad úplně všichni. Přesně z toho, co se jí teď stalo, si dělala obavy. 

A zdá se, že ani její obavy a opatrnost ji nakonec nezachránily.

Vyběhla jsem z domu a utíkala pryč. V mysli mi stále hrál ten hrůzostrašný pohled - blonďaté lokny, které už ovšem nejsou blonďaté, rozšklebená díra v jejím krku, vytřeštěné oči, ve kterých zůstal šok a překvapení, které cítila těsně před svou smrtí.

Stopy bolesti, které v její tváři budou už navždy.

Než jsem si to uvědomila, zamířila jsem směrem k rozvalinám. Mike mě vytrvale následoval.

Potřebovala jsem být od toho domu co nejdál. Potřebovala jsem se zhluboka nadechnout, protože z toho poznání, ke kterému jsem došla, se mi dýchalo hrozně ztěžka. Potřebovala jsem vypadnout od těch čerstvých stop po krvi.

Najednou jsem všechno pochopila, všechny souvislosti se spojily a Larisina smrt jim jen dodala tvar.

Poslední dílek skládanky právě zapadl.

"Lin!" zavolal za mnou Mike, ale já jsem ho neposlouchala a rozběhla se přímo mezi rozpadané kusy a kameny, které kdysi bývaly těmi nejhonosnějšími domy v celém městě.

"Lin, stůj!" 

Klopýtala jsem dál, nerovný terén sice nebyl zrovna nejpříjemnější, ale to mi bylo úplně jedno. Přeskočila jsem menší kus kamene a pokračovala dál. Jelikož žádný kámen nebyl vyšší než metr a půl, dohlédla jsem až na konec rozvalin. Za kterými nebylo nic. Jen vyprahlá, popraskaná půda.

Běžela jsem dál a sluníčko, které nyní nezakrývaly stíny domů, mi nepříjemně svítilo do očí. 

A pak jsem zakopla.

S pláčem jsem se posadila a schovala hlavu do dlaní. Za sebou sem slyšela Mika, který volal mé jméno.

"Lin!" vynořil se přímo za mnou. "Lin, no tak... Vstávej. Půjdeme domů, jo?"

"Ne!" vyjekla jsem a prudce vstala. Slzy byly pryč. Místo nich jsem teď cítila vztek.

"Ne!" zopakovala jsem hlasitě a třásla se jak hněvem, tak zoufalstvím. "Ne! Copak ty to nechápeš?!"

"Co? Co nechápu?" zeptal se zmateně Mike.

"Tohle... Tohle!" vyjekla jsem hystericky. 

"Co tohle?" Mike byl úplně mimo. "Myslíš to s Larisou...?"

"Nejenom to!" vyjekla jsem. "To všechno! Listinu a... a..."

"Listinu?" Mike se zarazil. "Ty o ní něco víš?"

A pak mi to došlo. Mike o té listině nevěděl. Stalo se to přeci včera večer - před tím, než mi Erik ukázal ten deník. Od té doby jsem Mika neviděla. Nemá nejmenší tušení, co je v té listině napsané.

"Tady," zamumlala jsem a natáhla k němu svůj mobil. Mobil, na jehož obrazovce byla fotka listiny.

Mike si mobil vzal a chvíli studoval téměř nečitelné písmo. Když dočetl, jako by se z jeho tváří vytratila všechna barva.