Mami, proč?

Svatba?!

Jmenuji se Anna. Bylo mi šest let a moje máma si našla přítele. Byl to arab, údajně ze Sýrie. Radost jsem z toho neměla, protože jsem několikrát slyšela jejich hádku a mámin brek. Bylo to pro mě hrozné. Její přítel se jmenoval Muhammad. Jednoho dne, si našel záminku k cestě do jeho rodné země. Již od začátku mi přišlo divné, že si balíme tolik věcí. Ale v tu dobu jsem to moc neřešila.

Když jsme tam dorazili, tak už na Muhammada čekala celá jeho rodina. Asi měsíc jsme bydleli u nich a máma musel nosit ten stupidní hábit. Vždy jsem se divila, že jim v tom nebylo teplo. Ale to je bokem, tak zpět k příběhu. Já jsem začala chodit na školu, kde jsem se postupně naučila vše potřebné k tomu, abych se alespoň trochu dorozuměla.

Byly to týdny, měsíce, roky a mě už bylo jedenáct. Máma a Muhammad se vzali A mě čekalo nepříjemné překvapení. Naneštěstí pro mě, mi Muhammad domluvil svatbu. Řečeno jinými slovy, mě prodal. Byla jsem nešťastná a taky vystrašená, div jsem si oči nevyplakala. Od svatby s úplně neznámým mužem, mě dělily jen tři týdny. Už dřív jsem měla strach, ale to jsem ještě netušila, co mě čeká.

Ten muž byl - alespoň myslím - vyjímkou. Totiž, nechal mě po roce a půl jít. Měla jsem štěstí, jenže Muhammad nebyl spokojený. Přišlo mi, jakoby mě mermomocí chtěl dostat pryč. Máma mě utěšovala, jenže nic moc dělat nemohla, když ona sama byla obětí domácího násilí. Ale to bylo v této zemi zvykem a každodenní rutinou.

Po oslavě mých třináctých narozenin, měl Muhammad nějaký zdlouhavý telefonát. Jenomže moc jsem nerozuměla tomu co říkal, protože co mě provdali, tak jsem musel seknout se školou. Vlastně mi bylo divné, že mě tam znovu nedali. Po nějaké době, jsem od mámy zjistila, o co šlo. Co jsem čekala. Znovu mě čekala svatba a jak jinak , než s neznámým mužem.

Ten den se rychle blížil a bylo to čím dál, tím horší. Pořád jsem si v duchu opakovala větu: ,,Tohle je můj definitivní konec". Když už bylo po všem, musela jsem dělat všechny domácí práce - tedy mimo vaření. Pokud můj manžel nebyl spokojený, čekal mě trest ve formě bití. Chtěla jsem se zabít, jenže nebyla příležitost. Hlídali mě, jako kdybych byla stále malé dítě.

S klidem můžu říci, že prvních pár měsíců, bylo dobrých. Jenže pak manžel začal vyžadovat pohlavní styk. Snažila jsem se utéct, ale to nešlo. Místo toho, jsem si odnesla zlomeninu. A co bylo nejhorší, nikdo mi to neošetřil. Vypadalo to tak, že mě to prostě nemine. Já nebyla připravená, jenže jsem musela dělat to, co mi přikázali. Byla to ta nejhorší chvíle mého života.