Naše schůzky u stromu, který si ponechá tajemství, jež byla vyřčena, budou stejně zapomenuty jako i to, že existovali dva blázni, kteří neopětovali své city. Dívka s vlasy zapadajícího slunce a chlapec s očima oblohy poseté milióny hořících nebo již vyhaslých hvězd.
Lena psala tyto lístečky velice často, vyjadřovala v nich jaké to pro ni je ztratit někoho výjimečného. Tyto citáty schovávala v dutině stromu, který je stále důležitou částí jejího života. Místo odpočinku a klidu. Jediný okamžik, kdy dokáže zapomenout, ale zároveň vidět vzpomínky živě před sebou. Když papír uložila na své místo sedla si na lavičku pod jejím ochráncem a dívala se na odcházející slunce, které ukončí další prázdný den.
Každá noc byla pro Lenu jediná chvíle, kdy mohla utéct do říše snů a být volná. Tak jako se těšila jít spát se i bála toho, až se probudí. K jejímu neštěstí tento strach se naplnil vždy. Když jí slunce pošimralo na nose a oznámilo jí čas vstávání. Co jiného jí zbývalo, než se zvednout a prožít další hodiny přemýšlení nad minulostí?
Má poslední slza bude pro tvůj úsměv. Úsměv, který v mém těle rozproudí krev a rozsvítí každý temný koutek mé duše. Kéž by ta kapka mých vzpomínek byla opravdu poslední. Může mi zůstávat jen naděje, že se opět shledáme a ty mě vysvobodíš z moře smutku zlomeného a unaveného srdce nebo mě potopíš a srdce mé usne věčným spánkem. Nebudu ti to brát za zlé, dopomohli jsme tomu oba.
