Family (CZ; Fan Fikce; Harry Potter)

1. - Dopis

-Amber-Sirotčinec-

Budík ukazoval šest hodin ráno, ale já stále usnout nemohla. Nešlo to. Proto jsem se rozhodla vstát a jít se oblíc. Neměla jsem tu mnoho oblečení, ale tříčtvrťáky, tričko a mikinu tu najdu. Na pokoji jsem sama, ale i tak se obleču v koupelně...

Jmenuji se Amber, Amber Brownová a takto probíhá každé moje ráno v sirotčinci. Jenže to jsem ještě netušila že tohle ráno nebude jako každé jiné.

,,Amber! Je snídaně, tak dělej!" bouchne mi někdo do dveří až se poličky zatřesou a s dupáním odkráčí. Zřejmě kuchařka. ,,No jo, vždyť už jdu." zašeptám tak aby to nikdo neslyšel a vylezu z pokoje. Na chodbě se to jenom hemžilo ostatními dětmi. 

Počkala jsem dokud se to alespoň trochu nevylidní a potom jsem šla do jídelny. Vzala jsem si jablko a vodu, šla jsem si sednout ke stolu do kouta a začala jsem pomalu jíst. Už jsem se zvedala, když se ozval podivný zvuk. Šum kříel a houkání. Dovnitř vtrhla sova a přistála přede mnou. Pustila nějaký dopis a odletěla.

Všichni a to myslím opravdu všichni se na mě dívali. Popadla jsem ten dopivný dopis a rozeběhla jsem se na záchody. Zamkla jsem se v kabince a roztrhla jsem pečeť. "Drahá slečno Brownová, s radostí Vám oznamujeme že jste přijata na školu čar a kouzel v Bradavicích. Podpis: Minerva Mcgonagallová, zástupkyně ředitele." vydechla jsem. "Co to..." rovnou jsem se vydala za ředitele. 

Zaklepala jsem a čekala jsem na vyzvání, které přišlo hned. "Pane, přišel mi podivný dopis, ale nemyslím si že je to pravda." podám mu dopis. "No..." protáhne to a já ho nenechám domluvit. "Cože? Takže je to pravda? Proč jste mi to neřekli?!" vykřiknu už ke konci a on rychle vstane, tak rychle že se převrhne řidle. 

"Proč? Protože jsi nebezpečná, jako tvůj otec. Tvá matka byla perfektní, ale tvůj otec! Víš co, zůstáváš tu, ostatní jdou pryč!" popadne mě nad loktem a šel se mnou do mého pokoje. Na chodbě ještě nikdo nebyl. 

"A tady zůstaneš!" sykne a malého kamrlíku o kterém jsem ani nevěděla že tu je a zabouchl za sebou dveře. Slyšela jsem cvaknout zámek. "To snad ne! Pusť te mě!" rozběhnu se k dveřím a zalomcuji dveřmi. Ani se nehly. "Tak na to zapomeň! Buď zticha a neupozorňuj na sebe!" bouchne do dveří a já už nic neslyším. 

Slekli mi slzy. "Prosím." zašeptám ale nikdo mě neslyšel. Ani nemohl, na chodbe už byl slyšet ruch.

Lehla jsem si na postel a sledovala s pousloucháním hodiny, kleteré mě ukolébali k spánku.

Probudila jsem se až večer. A všude byli ticho. Přeběhnu k dveřím a chci otevřít. Zapomněla jsem na to že jsou zamklé. "Halo! Slyší mě někdo? Prosím!" zakřičím. Nikdo se neozval. Ani kroky. Ani šum, zkrátka nic. Přešla jsem k oknu, na něž byli mříže. Zahleděla jsem se do dálky. Světýlka která zářila jako miliony světlušek v noci zdobili tmavou oblohu. Jedno světlo se mi ale nezdálo. Nebezpečně se přibližovalo, až dokonce bylo světlo i v tmavém pokoji. Udělám krok do zadu ale něco  i zabrání v tom, pokračovat dál. 

Přišlápnu si rozvázanou tkaničku a zřítím se přímo na zem. Na neštěstí pro mě je za mnou postel a tak se praštím do hlavy.

Cítila jsem pronikavou a štiplavou bolest. Padla jsem na záda a vše jsem zpod víček viděla rozmazaně. Chvíli jsem takhle ležela, v kaluži krvy a potom se ozvala rána a viděla jsem světlo...