Snowflakes

Cesta na zem

Všude bylo rušno. Celé město žilo jako už dlouho ne. Každý pobíhal tam a zpátky, jakoby se už neměl dožít zítřka. Ikdyž...měli na to právo. Když se narodíte jako sněhová vločka, už odmalička vám vštěpují do hlavy, co jednou bude, až opustíte rodný mrak. Starší vločky vás celé dny straší děsivými historkami o teplém podnebí a zlém skřítkovi jménem Sluníčko. Kdekdo by si řekl, že tak hezoučké jméno nemůže patřit zlounovi. Bohužel, ve světě vloček je tomu tak. Jen co vločky a vločáci dospějí, což trvá asi dva až tři dny, ženou je maminky a tatínkové do úkrytů, děr, pod zem nebo kamkoliv, kde se dá schovat před nimi. Ano, před těmi nejhoršími z nejhorších, verbíři. Kromě Sluníčka snad není ve Vločkolandu obávanějšího nepřítele. Verbíři slouží králi Vločkolandu. Není to zlý vločák, je jen velmi zvídavý, on i celá řada jeho předků, kteří posílali vločky a vločáky na smrt do světa lidí. Samozřejmě nikdo neví, co se se všemi těmi ubožáky v minulosti stalo, nikdy se totiž nikdo nevrátil zpět domů, ale každý s trochou té inteligence se dokáže dovtípit, co se s jejich přáteli stalo. O to víc chce každý další král posílat své poddané na průzkum, i za cenu jejich života. Proto každý rok král několikrát vyšle své věrné muže naverbovat mladé a svěží vločky a vločáky, ještě plné energie. Starší by totiž nejspíš už nedokázali ustát cestu na zem, jsou mnohem měkčí, méně odolní a hned by se rozpustili. Za pláče matek a řevu otců verbíři odvádějí miliony jejich dětí, kteří mají už předem daný osud. Teď záleží jenom na tom, jak hodně budou trpět. Vojáci čekali, až se více ochladí a připravovali své nové rekruty na cestu. Obrnili je porcí nanozmrzliny, nahnali na chvíli do královského chlaďáku a nechali nebohé a nevědomé vojáčky užít si poslední chvilky jejich krátkého života. Vločky a vločáci samozřejmě nejsou hloupí, a v duchu se loučili se svými rodinami a přáteli, než je starší vojáci nahnali k velké díře v mraku vedoucí na zem, odkaď není cesty zpět. Rekruti se rozestavěli okolo díry a byli oblíčeni všude okolo svými nadřízenými, kdyby se náhodou někomu zachtělo utéct. Starší vojáci se pomalu začali kutálet vpřed (takhle totiž vypadá chůze vločáků...kutálení) a vločky v předních řadách byly nuceny skočit do díry smrti. Tak to pokračovalo, dokud na okraji nezůstali pouze verbíři, kteří se i přes svou chladnou náturu pomodlili za své mladší kolegy a vydali se zpět ke králi, aby mu oznámili úspěšný konec operace. Mezitím někde mezi nebem a zemí několik vloček, smířených se svým osudem, klidně padá k zemi, která je blíž a blíž. Už dokonce až moc blízko, a nejslabší z vloček a vločáků již poznávají svůj krutý osud. Rozpouští se v kapičky studeného deště. Ti silnější vytrvávají, dokud se nesetkají tváří v tvář se zemí. Jedna z vloček, Valentýnka se jmenuje, padá do piva bezdomovce ležícího nedaleko řeky, a umírá aspoň se zážitkem prvního alkoholového oparu. Další, tentokrát vločák Hubert, se právě rozplácnul o čelní sklo velkého náklaďáku s ovocem, jedoucího na druhou stranu města. Hubertova smrt je poměrně krátká, dřív než se stačí rozpustit, rozmázne ho stěrač a Hubert následuje Valentýnku zpátky do nebe. Následuje Leopold, Rozmarýnka a Jindřich, tři nejlepší přátelé na život a na smrt, momentálně tedy spíš na tu smrt, kteří se nepustili až do konce svých dnů. Ti měli vlastně celkem štěstí. Uvízli společně na jedné z okenic velkého paneláku a utvořili kouzelný obrazec, jehož vzor je dnes velmi populární mezi malými dětmi. Ale toto přece jen má být veselá povídka. Můžete si býti jisti, že ne se všemi to dopadlo špatně. Některé šťastné vločky a vločáky odvál severní vítr vysoko do hor, kde dnes žijí šťastně a spokojeně, a to až tak, že nemají ani zájem vrátit se domů, i kdyby měli jak. Našli zde několik svých starých přátel, naverbovaných před pár dny, a založili nový kmen vloček, který se dodnes těší pevnému zdraví.