Broken [CZ - Luke Hemmings]

9.

Seděla jsem doma v obýváku v křesle a dívala se na televizi. V telce nedávali nic, co by mě zaujalo, pořád jsem jen přeblikávala programy. Dělala jsem to do té doby, než jsem se naštvala a přepnula to na hudební kanál.

Uvelebila jsem se v křesle a přitáhla si k sobě deku, která ležela vedle na sedačce. Cítila jsem, jak na mě padá únava, a proto jsem přivřela oči. Za nedlouho mě hudba z televize uspala.

Probudilo mě až hlasité prásknutí dveřmi. Pohotově jsem otevřela oči. Cítila jsem, jak mi naskočila husí kůže, protože mi hlavou prolétlo několik hrůzných scénářů. A ani jeden se mi nelíbil.

Vyskočila jsem na nohy a nejistým krokem jsem šla směrem k hlavním dveřím tohoto malého bytu. Všude už byla tma, a proto se mi po chodbě šlo špatně. Bála jsem se rozsvítit světlo, nechtěla jsem na sebe nějak upozorňovat.

Ale když jsem spatřila u hlavních dveří svého taťku, spadl mi kámen ze srdce. Mělo mě napadnout, že to bude on. Jenže když jsem se probudila z nějakého nesmyslného snu, byla jsem zmatená.

"Ufff, tati, ty jsi mě vylekal," pronesla jsem s úlevou, když jsem na malé chodbičce rozsvítila. Když jsem ho viděla, trochu jsem znejistila, protože mi na něm něco nesedělo.

"Ty...ty na mě vůbec...nemluv," řekl mi a ukázal na mě prstem. Překvapeně jsem vytřeštila oči a udělala dva malé krůčky dozadu. Podle jeho hlasu jsem poznala, že pil. A taťka nikdy nepil.

"Stalo se...stalo se něco?" zeptala jsem se nejistě a sledovala, jak si ztěžka vyzouvá boty a sundává bundu. Zajímalo mě, kolik je hodin. Podle toho, že měl pracovat do noci a stihl se opít, je už dost pozdě.

"Jestli se něco stalo? Tobě snad přijde, že se nic nestalo?" vyjekl a já znovu couvla. Tohle se mi nelíbilo, vůbec se mi to nelíbilo. V životě jsem taťku neviděla opilého a já nevěděla, jak jsem se k němu v takovém stavu měla chovat.

"Já jen...že jsi...pil," řekla jsem nejistě.

"No a co že jsem pil? Co je ti do toho?!" vykřikl a já lehce přikrčila hlavu.

"P-promiň," zašeptala jsem a nevěřícně se na něj podívala. Vypadal jako můj taťka, ale rozhodně se tak nechoval. Chtěla jsem svého taťku zpátky, nechtěla jsem ztratit oba rodiče. To už bych asi nepřežila. Věděla jsem, že se z toho vyspí, ale stejně jsem se o něj strachovala.

"Neomlouvej se a vypadni," ukázal na mě. Jeho pohled mě úplně vyděsil, díval se na mě nenávistnýma očima. Nechápala jsem to, nevěděla jsem, co jsem udělala špatně. Možná měl jen špatnou náladu...

"Dobře," zašeptala jsem a otočila se bleskově na patě, abych se šla schovat do svého pokoje.

"Anebo ne, dones mi radši pivo," rozkázal mi a já se zastavila v půlce kroku. Byla jsem ospalá a zmatená, část mě doufala, že se mi tohle jen zdálo. Taťku jsem vůbec nepoznávala, nebyl to vůbec on.

"Tati, my tady nemáme pivo," pronesla jsem tiše, když jsem se na něj zpátky otočila. Pomalým krokem se ke mně přiblížil a když se u mě zastavil, zatáhl mě za triko a tím jsem se k němu ještě víc přiblížila. Tohle mě hrozně vyděsilo, začala jsem se ho bát. Bála jsem se, že by mi mohl ublížit. Ale to by snad neudělal, ne? Vždyť to byl můj taťka.

"Jak to, že nemáme pivo?" vyštěkl a já zavřela oči. Pořád mě držel za tričko, díval se na mě vražedným pohledem, proto jsem odmítala se na něj dál dívat.

"Protože...ehm...protože ho nekupujeme," odpověděla jsem nejistě.

"Tak ho, sakra, SEŽEŇ!" zařval poslední slovo a já se dnes podruhé přikrčila, čekala jsem nějakou ránu nebo facku, ale ani jedno naštěstí nepřišlo.