You Don't Know Me || CZ

1. Musím...?

Na ten večer si pamatuju, jakoby to bylo včera. S kámoši jsme pily. Už bylo pozdě. Chtěli jsme jet domú. Kdo mohl čekat, že narazíme do stromu..? Mysleli jsme jsi, že stihneme zastavit. Nepovedlo jse...

A teď jsem tu trčela měsíc. Sedím na nemocniční postely, ale to nejhorší je už za mnou. Čekám, než jsi pro mě příjde máma. Pohledem sklouznu na své vysoké kožené boty, které jsou na špičce pokryté hroty. Když se najednou dveře otevřou, neobtěžuju jse ani na pohled, kdo to je.

"Alex, pojď" promluví tiše máma, na co jse zvednu z postele a vezmu si svou tašku, alá batoh, který mi před měsícem přinesla máma. Prej abych tu mněla i své věci. A abych se tu necítila sama. Pochybuju, že mi to na nečem pomohlo.

Pohlédnu na mámu, no pohled na ní dlouho nenechám. Pohled zase sklopím ke svým koženkám a kráčím ven z nemocnice. Nasednu do červeného auta, na sedadlo spolujezdce. Svůj batoh si hodím za sebe a zapnu jsi pás. Když ucítím, jak máma nasedla a nastartovala auto, podívám jse na cestu předemnou. Ješte než něco stihnu říct, zastaví mě.

"Nic neříkej" zamumle ootichu a vyjede směrem domů. Už chci být doma. S tátou nežijeme, takže je to doma vcelku fajn. S mámou moc nemluvím. Už jen kvůli tomu, že když jse rozešla s tátou, vytvořila jsem si vlastní svět, do kterého ji... jak to říct..? Nepouštím. Skrátka s ní promluvím jednou za čas, možná jednou za den.

Když zaparkujeme před domem, vezmu si batoh a vystoupím z auta. Nezapomenu bouchnou dveřmi. Neobtěžuju jse čekat na mámu. Je to zbytečné. Stejne jde do práce. Takže jenom za sebou usliším odjíždějící auto. Zastavím a hlavu otočím do strany se skrčeným obočím, když usliším volat mé jméno.

Hned se mi okolo krku hodí má nejlepší kámoška Tori. Z nemocnice ji pustili dříve. Nebyla na tom tak zle, jako já. Obejmu ji a zamrkám. Nevědela jsem, že tu na mě čekala.

"Ty si vědela kdy mě pustí?" nadzvednu na ni obočí, když se odtáhne.

"Tak trochu jsme se jim nabourali do systému" zachichotá se a podivám se na mě s úsměvem.

"Aha" řeknu překvapene a prohlédnu si ji. Má na sobě černé tílko a stejne černé jeany. A ještě aby nechyběli její černočerné Vans.

"Tak já už půjdu. Uvidíme se zítra ve škole" pousměju se na ni a odejdu domú. Vyzuju se z botou a vyběhnu do svého pokoje, který je na horním poschodí.

Batoh hodím do rohu pokoje a zvalím se na postel. Z kapsy si vyberu telefon a napíšu na Twitter, že už jsem konečne doma. Mobil hodím na postel a rozhodnu se dát sprchu.

Postavím jse a ze skříně jsi vyberu čisté oblečení a zamknu se v koupelně. Vyžleču ze sebe špinavé oblečení a hodím ho do koše na prádlo. Vlezu si do sprchy a pustím ma sebe příjemně teplou vodu.

Když se osprchuju, vylezu ze sprchy a zamotám se do osušky. Osuším se a obleču si čisté oblečení. Ješte si osuším vlasy a rozčešu si je.

Za chvíli už utíkám za bráchou po celém domě.

"Naval to sem ty kryple!" zakřičím po něm a pořám za ním utíkám. Až zastaví před bazénem a povýšenecky zvedne můj telefon nad hlavu.

"Co za to?" řekne arogantním hlasem. Zastavím se a podivám se na můj telefon. Pohled hned sesunu k nemu.

"Nic, a naval to sem, než ti to upadne!" zaječím po něm. Nesnáším svého bráchu.

"A proč bych mněl?" provokativne se na mě usměje.

"Protože jestli mi to nevrátíš, tak ti rozmlátím držku!" zase po něm zaječím, ale myslím že to mělo účinek. Protože po chvilce vydírání už telefon držím ve svých rukou a Thom s odutými tvářemi odchází do svěho pokoje.

Spokojne se usměju do mobilu a odepíšu Tori. Máme totiž dnes večer s partou sraz. Slíbili jsme si žádný alkohol. Zítra je škola, ale stejne plka z nás přijde nafetovaná.

Najednou svúj pohled odtrhnu od mobilu, když usliším jak se rozletí dveře.

"Nekdo za tebou přišel" pronese do ticha můj brácha.

"Kdo?" ozvu se s nadzvednutým obočím. Fakt si ten 'nekdo' nemohl najít lepší chvilku? Thom mě pošle dolú, kde uvidím jedného z mých nejlepších kamarádů, Luka. Neviděla jsem ho asi 2 měsíce.

"Luku?" nevěříčně se na něj usměju a rychlím krokem k něm přijdu. Obejmu ho a podívám se za něj.

"Co tu děláš?" řeknu po chvilce, když se od něj odtáhnu. Pohledem skoumám jeho obličej.

"Přišel jsem navštívit mou nejlepší kámošku" usměje sa a tím odhalí ty jeho roztomilý ďolíčky.

"Tak pojď dál" řeknu s úsměvem a odstoupím ze dveří, aby mohl vejít.

-------------------------

"Jak jsi to vnímala? Tu nehodu. Odříznutá od přátel? Od rodiny?" pronese starší paní v rohu místnosti.

"Jak jsem to brala?" zopakuju po ní, a koukám na ni. Jak já ji nesnáším.

"Posliš, ani ty a ani já tu nechceme být, ale-" nestihne doříct a já ji přeruším.

"Tak proč tu jsme? Proč nemůžu jít domú?" řeknu otráveným hlasem a ruky si založím na hrudi.

"Protože jsme ještě nevyřešili tvůj problém" řekne klidným hlasem, který mě už poslední minuty dobře vytáčí.

"Nemám žádný problém, tak nevím co tu řešíme" pokroutím hlavou. Moje máma usoudila, že mám z nehody špatné vzpomínky, a donutila mě jít k psychologičce. Nechápu proč. Zvládám to v pohode.

"Možná časem změníš názor. Uvidíme jse za týden" řekne a něco jsi zapíše do notesu, když na mě koukne přez ohavné dioptrie.

S nechutí se zlednu a přez rameno jsi přehodím tašku.

****************************
Tak jo, tu je první kapitola mé nové povídky :) Doufám, že se vám to bude líbit, protože to mám fakt dobře promyšlený :D tak přeju příjemné čtení.
Vaše Mack :*