Další den jsem se na snídani i celkem těšila. Oblékla jsem se do šatů a rozčesala si vlasy, které jsem si nechala volně. Když jsem došla do jídelny, skoro všichni už to byli. Tedy kromě Bellamyho. Rozhlídla jsem se, jestli jsem ho nepřehlédla, ale opravdu tu nebyl. On a Cal. Myslela jsem si, že je to jen schoda náhod, ale když spolu vešli věděla jsem, že se mezi němi něco stalo. A to jsem nemluvila o natrhlém rtu Bellamyho. Sledovala jsem jak si Cal sedá naproti mě. Usmála jsem se na něho, ale vrátil mi jen zamračení. Co se tu probůh děje?
Začali nám donášet snídani a já začala jíst. Tedy spíš jsem to jen obracela vidličkou, protože jsem neměla hlad. Když táta, řekl že můžeme odejít šla jsem jako první. Věděla jsem, že Cal jde celou cestu za mnou. Proto jsem nechala otevřené dveře, když jsem vešla do komnaty. Cal vešel a zavřel.
"Co si mu udělal?" zeptala jsem se na rovinu.
"Proč myslíš, že jsem mu udělal něco já?" nadzvedl obočí.
"Protože tobě nic není a on má rozthlý ret," překřížila jsem si ruce na hrudi a podívala se na něho. "Co to do tebe vjelo?"
"Viděl jsem jak se na tebe včera při večeři koukal!" zvýšil Cal hlas, ale jen tak, aby ho venku nebylo slyšet. "Nikoho nenechám, aby se na tebe tak koukal."
"Tobě nestačí, že tě miluju Cale? Neublížila bych ti! Nikdy!" na každé slovo jsem dávala větší důraz. Najednou jsme tam stáli a ani jeden nepromluvil. Udělala jsem první krok a došla k němu. Pohladila jsem ho po tváři. "Miluju tě," zašeptala jsem.
"Já tebe taky," povzdychl si. "Proto jsem to udělal," vysvětlil. "Jsme vůl."
"Nemůžeš se ovládat vztekem," řekla jsem potichu.
"Já vím," přikývl a objal mě. "Už to neudělám slibuju," políbil mě do vlasů.
"Dobře," přikývla jsem a doufala, že to myslí vážně.
Musela jsem mluvit s Bellamym. Hledala jsem ho úplně všude, ale nikde nebyl. A tak jsem zamířila k jeho komnatě. Dávala jsem pozor na to, aby se to nedozvěděl Cal. Nechci aby si myslel něco jiného. Zaklepala jsem na Bellamyho dveře a čekala. O pár sekund mi otevřel.
"Princezno," řekl.
"Neruším?" zeptala jsem se a Bellamy zakroutil hlavou. "Chtěla jsem se omluvit za to, co se dnes stalo," začala jsem, ale Bellamy mi přerušil.
"Chápu to," ušklíbl se. "Každý vás chce a je mu jedno, jestli svého konkurenta zabije."
"Bellamy," začala jsem, ale znovu mi skočil do řeči.
"Jste prostě princezna, která každého omotá," řekl a já cítila nějaké bodnutí. Opravdu mě takto vidí? "Ale já takový nejsem," zavřel dveře a já tam zůstala stát. Potom jsem se pomalu vydala do zahrad. Potřebovala jsem být sama a čerstvý vzduch.
Když jsem vyšla ze zámku uvědomila jsem si, že prší. Ale i tak jsem pokračovala. Dopadali na mě ledové kapky vody, ale mě to bylo jedno. Opakovala jsem si Bellamyho slova stále dokola. Po pár minutách jsem byla už úplně promočená.
"Princezno Thereso!" uslyšela jsem výkřik od vchodu. Běžel ke mě Bellamy s jeho kabátem. "Viděl jsem vás oknem, nezbláznila jsem se? Můžete o nemocnět," přehodil přesemě kabát.
"Děkuju," zakoktala jsem zimou. "Potřebovala jsem být sama," vysvětlila jsem.
"Je to kvůli tomu, co jsem vám řekl?" přikývla jsem a Bellamy si povzdychl. "Omlouvám se, ale byl jsem naštvaný. Vy byste byla určitě taky, kdyby jste dostala pěstí," řekl. Potom si mě prohlídl. "Měla byste jít dovnitř," ukázal k hradu a já přikývla. Pomalu jsem se vydali dovnitř. Když jsme byli vevnitř a v teple, sundávala jsem si kabát, ale Bellamy mě zastavil.
"Nechte si ho," usmál se. "Potom mi ho vrátíte," vydal se ke schodům.
"Bellamy?" zavolala jsem za ním.
"Ano princezno?" otočil se.
"Jsem Tessa. V soukromí jen Tessa," usmála jsem se. Bellamyho rty se roztáhli do úsměvu a přikývl.
"Běž se převléknout Tesso. Nikdo tady nechce, aby naše princezna byla nemocná," znovu se otočil a vydal se pryč.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
-Tahle kapitola je kratší, ale zase je 2. za den :)
