Spící smrt

Kapitola 18

Jemný větřík se prohání ztichlým městem. Sluníčko se pomalu souká zpoza šedých mraků a smogu a rozlévá své paprsky po šedé dlažbě. Tedy... víceméně šedé.

Jedna z uliček není tak úplně šedá... Uprostřed chodníku něco leží. 

Nebo někdo?

Je to dívka. Leží tiše a nehýbá se. Země kolem ní je červená, místy až hnědá od zaschlé krve. Stejně tak zdi nejbližších domů.

Ta dívka je mrtvá.

Větřík foukne do jejích krví slepených vlasů a rozprostře je kolem ní. Sluníčko vyšle svůj paprsek a ozáří jím vrch její hlavy. Zdá se, jako by měla svatozář.

Jako by ji příroda odměňovala za to, co dokázala. Ale co vlastně dokázala? Zemřela předtím, než stihla dokončit svůj úkol, než stihla odhalit tajemné zlo, které ve městě číhá... a které jednou dostane i všechny ostatní.

Je to snad odměna za statečnost?

Zničehonic se ztichlým městem rozlehnou ještě tišší kroky. Směrem k navěky spící dívce kráčí muž. Tvář má zahalenou kapucí. Ale ta dívka by ho bývala poznala kdekoli.

Poklekne vedle ní. Něco říká.

Jediná dvě zašeptaná slova nesoucí se ztichlými ulicemi.

Vzbuď se.

Vzbuď se.

S trhnutím jsem otevřela oko. 

Tělem mi projela neskutečná bolest. Chtěla jsem vykřiknout, ale z mého nateklého hrdla neunikl ani hlásek. 

Co se stalo?

Mysl jsem měla zamlženou. Neměla jsem tušení, co se děje. Co tady dělám? Proč to tak bolí? Co se stalo? 

Pokusila jsem se nadechnout a do oka mi okamžitě vhrkly slzy. Tak to bolelo. 

Kdo to ke mně mluvil? Kdo mi říkal 'vzbuď se'? Nikdo tady není... 

Najednou jsem něco zaslechla. Kroky? 

Neviděla jsem. Všechno bylo zamlžené. Zase jsem oko zavřela. To druhé jsem necítila vůbec.

Někdo tu byl. Musím na sebe upozornit...

Pokusila jsem se promluvit, zakřičet, zachrčet, vydat jakýkoli zvuk. Nešlo to.

Z očí mi kapaly slzy. Nemohla jsem se nadechnout. Necítila jsem krk... Ne, počkat. Cítila. Štípalo to. Nemůžu dýchat...

Musí si mě všimnout. Ať už je to kdokoli, je má poslední naděje. 

Ze všech sil jsem vedle sebe nahmátla kámen. Ruka mi tepala bolestí, ale alespoň jsem s ní mohla hýbat, což s tou druhou nešlo vůbec. S neskutečnou námahou jsem kámen pozvedla a hodila. Narazil do okna nějakého domu, odrazil se a přistál zase na zemi.

Pokusila jsem se otevřít oko. Dům, na který jsem hodila, měl zašedlou, popraskanou omítku a kousek ode mě bylo několik červených skvrn. Zase jsem oko zavřela.

Co je to za červené skvrny? Proč tam jsou?

Kroky ztichly a pak se vydaly směrem ke mně. Povedlo se. Ten člověk si mě všimnul...

Zaslechla jsem výkřik a pak už jsem se znovu propadla do temnoty.