The Taste of the Pain 1 - Question

Kapitola pátá

Cristina

Běžela jsem lesem mezi horami. Náš úkryt nebo-li domov je schovaný v jedné z nejvíce zalesněných částích italských Alp, aby se tam nikdo jiný nemohl a ani nechtěl dostat.

Doma vždycky někdo je. Většinou ti starší, kteří už procestovali svět a chtějí jen odpočívat a přijímat návštěvy těch mladších z naší smečky. Naše smečka je jedna z největších v Evropě, čtyři rodiny po padesáti až sedmdesáti členech, tudíž asi 270 zvěromágů. Nutno dodat, že většina se přiženila, takže skoro nikdo nemá typicky italské jméno. Jsme v podstatě složení ze zástupců z celého světa. Moje rodina má 54 členů. Jeden by to nečekal, ale znám úplně každého z naší smečky. I když jsem doma byla jen necelých dvacet let. To je mimochodem dost málo vzhledem k tomu, že je to pětina mého dosavadního života a asi dvacetina mého celkového života. Aspoň doufám... Normální člověk doma stráví  necelou pětinu svého celkového života...

Zastavila jsem se na okraji obrovské mýtiny, obklopené hustým porostem stromů a kamenitými horami. Na mýtině stály čtyři velké sruby. Okolo nich bylo rezeseto nespočet malých chatek. To místo vypadalo trochu jako místo pro pořádání táborů, ale ve skutečnosti to je domov alpských adattamentů. Zalezla jsem za strom a soustředila jsem se na na přeměnu zpátky na člověka. Vyskočila jsem vysoko do vzduchu a zpátky na zem jsem dopadla už na dvé štíhlé nohy. Vyndala jsem si z tašky oblečení, oblékla jsem si ho a  rozčesala jsem si vlasy. Pak jsem se jako kultivovaný 'člověk' vydala na mýtinu. Šla jsem směrem k nejmenšímu srubu. Prošla jsem lítacími dveřmi a vstoupila do místnosti hodně podobné salónům na divokém západě. Když jsem vstoupila, celá místnost se na mě otočila. Na zlomek vteřiny bylo naprosté ticho a pak se ke mě všichni se šťastnými výkřiky začali hrnout. Jako první se ke mě dostal děda Alberto a sevřel mě v medvědím objetí. Doslova, jeho zvíře je totiž medvěd hnědý. Pak se ke mě dostala babička Caterina a dál už jsem šla z objetí do objetí. Všichni se mě vyptávali jak se mám a tak dále, rodiče se ke mě dostali až na konec. "Ahoj, zlato!" řekla táta a také mě obejmul. "Moc rádi tě zase vidíme," řekla mamka a přebrala si mě od táty. "Já vás taky..." odpověděla jsem jí do trička. "Pojď nám povídat jak ses měla a  co jsi dělala. Chci slyšet každou historku!" prosila babička Anna. Prožila velkou část života ve Státech, takže vždycky, když od tamtuď někdo přijede, chce slyšet úplně všecko. Zakřenila jsem se na ni "Neboj, babi. Hned začnu všechno vyprávět, jenom ještě skočím pro Rebeku s Carou, hned jsem zpátky," řekla jsem a už jsem běžela do vedlejšího srubu pro své nejlepší kamarádky. Cara s Rebekou jsou, ač to podle jejich vzhledu není poznat, z jedné rodiny. Cara má světlou pleť, zeleno hnědé oči a medově hnědé vlasy, zatímco Rebekah má hodně tmavě hnědou pleť, temně hnědé oči a černé kudrnaté vlasy. Jejich povaha je ale skoro stejná. Taky že Rebečino zvíře je černá puma a Cařino je puma americká.

Vběhla jsem do srubu, který byl hodně podobný tomu, ve kterém jsem byla před chvílí. Vešla jsem do místnosti. Tentokrát vítání nebylo tak bouřlivé jako od rodiny, ale přesto jsem na otázku: Ahoj, Cristino, jak se máš? Odpověděla víckrát než za posledních dvacet let. Caru s Rebekou jsem našla u baru jak se něčemu smějí. Strčila jsem hlavu mezi ně s otázkou "O co jde?" Polekaně sebou cukly a vzápětí už jsme skákaly v objetí jako pominuté. "Dobrá, to by mohlo stačit!" řekla jsem udýchaně. Holky se smály od ucha k uchu. "Tak povídej! Jak ses měla? Kdes byla a tak?" zeptala se Rebekah. "Jasně," souhlasila Cara "Chceme slyšet všechno!" Zasmála jsem se "Tak to nejste jediný. Babička Anna už se nemůže dočkat. Tak pojďte se mnou, ať to všechno nemusim vyprávět dvakrát," pobídla jsem je. Zavěšené do sebe jsme se vrátily do srubu za mojí rodinou. Už na nás čekali a tak jsem se pustila do vyprávění toho, co jsem zažila za necelých dvacet let, kdy jsem cestovala po USA.