S hlavou v oblacích

(22.)

Konečně jsem se dostala do mé oblibené části dne, ve které jsem mohla mé zmožené tělo odhodit do peřin z obláčků. Odešla jsem z večeře dřív, protože jsem se na tuhle část těšila už od rána.
Uprostřed našeho pokoje ležel můj kufr, u kterého jsem před večeří Denči přísahala, že si ho při příštím navštívení pokoje - tedy po jídle - uklidím. Namísto toho jsem na něj ještě přihodila pár kousků oblečení, které jsem měla na sobě před sprchou a byla jsem připravena zahájit noční cestu rájem. Papuče jsem položila vedle postele, kam jsem položila i sluchátka a mobil. Veškerá má činnost vlastně probíhala dost poklidně, než se ďábel rozhodl přinést mi do pokoje jeho díťe.
Bouchly dveře a Denča zůstala stát a otevřenou pusou.
"No to si děláš prdel?!" rozhodila ruce.
Skenovala jsem ji zmateným pohledem.
"Děje..se něco?"
"Co má být tohle?"
Denča se snažila zůstat v klidu, ale nedařilo se jí to. Ani trochu.
Ukázala na mou hromadu, ale pak prst přesměrovala jinam, a pak zase jinam.
Můj bordel byl všude.
"Ukliď to," nakázala.
Protočila jsem očima.
"Ukliď to," zdrůraznila svá slova a mně nezbývalo nic jiného, než poslechnout královniny příkazy.
No dobře, jenom jsem strčila kufr pod postel a pak jsem dělala, že spím. Světe div se, ale ono to zabralo.
Když se zdálo, že už veličenstvo usnulo, odhodlala jsem se jít na záchod, ale zaboha jsem nemohla najít druhou papuči.
"Co to děláš?" ozvalo se ze tmy.
"No, chci jít čůrat, ale nemůžu najít papuče.."
"Možná by sis je mohla dát na jedno místo."
"Ony jsou na jednom místě," prohlásila jsem, "spolu s dalšíma věcma."
"Tak to vydrž do rána a nedělej bordel, chci spát."
No já nevím, kdo mě tady ještě před chvilkou vytahoval z postele.

Zrzavá holčička se nechala obejmout.
"Co podniknem dneska?" usmála jsem se.
"Alexovi je horko." Přesně jsem věděla, co uděláme. Už jsem to chtěla udělat dlouho, ale vždycky jsme vytvářely něco jiného a na můj nápad nikdy nepřišla řada. Zanedlouho jsme už stály s bublifukama, připravené na věc. Alex seděl na lavičce a nemohl se dočkat toho, co máme zalubem.
"Chceš začít?" zeptala jsem se a Adélka mi přikývla na souhlas. Koukla se kulatou mezírkou toho, do čeho se fouká, zavřela oči, naplnila pusu vzduchem a z bublifuku se začal linout kouř a zápach pálení.
"Chceme mraky, ne oheň," zasmála jsem se. "Zkus to znovu."
Na druhý pokus se to povedlo naprosto perfektně. Lehoučká cukrová vata neznamým způsobem stoupala k nebesům. Teď byla řada na mně. Já vyfoukla obláček růžový. Bylo to tu maličko přeslazené, ale já to milovala. Obláček jsem nenechala uletět a zaklousla jsem ho. Nabídla jsem i Adélce. S radostí jsme přikusovaly naše výtvory a já na ni byla neuvěřitelně pyšná.