When the Clock Strikes 12 || House of Night FF CZ

Prologue × 00:00

Nyx, obdařila jsi ho opravdu pozoruhodným nadáním, tak mu teď dodej sílu jej předvést, modlila jsem se tiše k naší milované bohyni. Poslední soutěžící stál pár metrů ode mě a nebyl ve své kůži.

Podívejte, normálně se modlím jen za vlastní zadek, ale jak jsem ho tak pozorovala, bylo mi ho líto.

Ne, počkejte. Nebylo mi líto přímo jeho (věřte mi, že na něm by nikdo nic moc nelitoval), ale spíše toho, že byl tak nervózní a já prostě věděla, že neměl proč.

Myslím... viděli jste ho někdy na vlastní oči hrát? Přednášet? Nebo jenom vystupovat na veřejnosti? Ne?

Já jo.

A řeknu vám, že mi nikdy žádný kluk takhle nevyrazil dech. Ničím.

Zamyšleně jsem si prohlížela, jak pochoduje sem a tam. Vypadal, že mu na té soutěži vážně záleží... ale ne tím rozmazleným stylem, jakoby chtěl za každou cenu vyhrát. Spíš jakoby nechtěl zklamat. A to se mí líbilo.

Tedy... ne, že by se mi to líbilo, chápejte, ale bylo mi to blízké. A to se mi líbilo.

A jo... dobře, asi jsem mu fandila. Proto jsem požádala Nyktu o sílu. Nemyslete si však, že si získal mou přízeň na základě hezkého zevnějšku (i když jeho zevnějšek byl prvotřídní, co si budeme... ach, Midnight, prosím... zavři zobák), takhle já zkrátka nefunguji. Nefandila jsem mu proto, že byl pěkný, i když pěkný byl. Tak. Ujasněno? Výborně.

Hodiny ukazovaly 23:49 a já si založila ruce na prsou. Fajn... všichni upíři z celého světa vědí, jak je tato newyorská soutěž klasického dramatu prestižní záležitostí, ale tohle mládě už mě štvalo s tím, jak si nevěří. A to jsem si ho přitom pamatovala tak sebevědomého - a líbilo se mi to! - a ne takhle... nervózního. A tím myslím, že teď už mě to opravdu rozčilovalo. Ne, že bych na tom se sebevědomím byla lépe, ale právě o to více, jsem mu chtěla pomoct. Sama jsem dobře věděla, jaká omezující mrcha to sebevědomí je. Zvlášť těsně před výstupem.

Možná to byl důvod, že jsem projevila takovou odvahu, abych na nějakého mého vrstevníka (konkrétně jeho - vždyť byl totální hvězda!) vůbec promluvila.

A to jsem se ani psychicky nepřipravovala!

Věřte však, že normálně by mě to stálo spoustu odhodlání.

,,Nebýváš nervózní," konstatovala jsem. Mé oči upřeně sledovaly, jak se nejistě ošívá před oponou, kterou se měl za pár minut protáhnout a čelit zvědavým pohledům všech diváků i soutěžní poroty. Ono totiž... to, že zrovna on se tak kroutil, bylo dost zvláštní. Mnohem méně by mě překvapilo, kdyby si tu jako páv vykračoval se vztyčeným ocasem.

No... tak to nevyznělo nejlíp.

On se většinou na takových hereckých soutěžích a přednesech jako je tato umisťuje na nejlepších místech. Proto mi nelezlo do hlavy, jakto že si tu nevykračuje s nosánkem nahoru. Od někoho takového bych to zkrátka čekala... i když obvykle nesoudím knihu podle obalu.

Tedy... já ho neznám osobně, jen se někdy vídáme na recitačních soutěžích (já nerecituji, aby bylo jasno, mám z toho fóbii). A tenhle kluk je v přednesu prostě třída!

Ale zpět k tématu. Co jsem promluvila, ten kluk se na mě otočil a následně zahleděl. To ticho mě doslova propalovalo do podlahy, avšak nedovedla - nebo spíš neodvážila - jsem se pohnout, ani odvrátit zrak jak od něj, tak od jeho znamení. Obrys oslnivě safírového srpku Měsíce vyčníval na jeho čele dokonce i přes spadané tmavé vlasy. Takové znamení má sice každé upíří mládě (mhm, já také), ale na něm mě upoutalo především, že to tetování krásně souznělo s jeho očima. Po chvíli mi došlo, že je to vlastně vůbec poprvé, co jsem na něj za tu celou dobu našeho setkávání na soutěžích promluvila. Napadlo mě, že možná proto na mě tak zírá (a říká si, proč na něj ta divná holka zírá taky). Netušila jsem, jestli se mám spíš smát nebo utéct. Možná si říká ,,Pro lásku Bohyně... tohle na mě promluvilo?"