Stereotyp

2.

Ráno jako každé jiné.. Vstala jsem o 6 abych stíhala školu, kterou mám od 8. Sešla dolů ze schodů a šla do rovnou do jídelny, kde už na mě čekaly lívance s javorovým sirupem a ovocem. Když jsem dojedla zamířila jsem do koupelny, abych se alespoň trochu "zkultůrnila". Potom obléknou, připravit si učivo, vzít si věci -Nezapomenout si sluchátka a power banku jinak bych ten den asi nepřežila.- A teď? Do školy, a aby toho nebylo málo, musím chodit pěšky asi 40 minut, protože autobus tady nejezdí. Dneska máme psát asi 3 písemky z předmětů, které mám "velmi v lásce" -zemák, fyzika a matematika- proto dnešní den začíná opravdu skvěle! No nic.. Zapnout hudbu a nandat si sluchátka.. To je teď jediné co mě zajímá. Dnešní ráno se celkem ochladilo.. naštěstí jsem si nezapomněla vzít bundičku s kožíškem uvnitř a teplý pletený šátek. Ve škole mě vítají pohledy ostatních lidí, které říkají něco jako "Co sem ještě lezeš?" nebo "Tys ještě nechcípla? Škoda!". Takže tu panuje velmi pozitivní nálada! -ironie- Přicházím chodbou abych se dostala ke své skříňce a mezitím kolem mě prochází skupinka namyšlených roztleskávaček, které se vyspaly z každým z našeho fotbalového týmu "Big bears". Samozřejmě nechyběly žádné trapné poznámky na můj účet. Když jsem přišla ke své skříňce s číslem 371, uviděla jsem tam nalepený papír, kde bylo napsáno: "Nečum ty lesbo Chris {()}" -Tyto "inteligentní" zprávy tu mám celkem často, ale překvapilo mě, že někdo zná moje jméno.. Jediný kdo zná mé jméno odsud ze školy jsou učitelé.. Teda alespoň doposud.- Nic si z takových zprav nedělám a rovnou je vyhazuju.. Nemá to cenu.. Poté jsem zamířila do třídy, kde na mě každý zase koukal jak na debila.. Ale co, už sem si zvykla. Konečně je pátek a od tady toho si chvilku odpočinu.
Po 5 strávených hodinách v lavici následoval oběd. Ani nezmiňuju co to bylo, protože je jasné, že to byl humus. Sama v rohu jsem to do sebe naházela a zavolala jsem Tomovy, který pro mě jezdí. Dneska měl trochu zdržení, protože prý něco zařizovat ohledně mých zítřejších narozenin. Přijeli jsme do mů, a jako první mě vítalo: "Už 17? Toto letí Chris!" řekla Kate a utírala si slzu. "Naše malá Chris už není tak malá!" dojatě dodal Tom. Sundala jsem si bundu, vzala batoh a vyšla schody.  Jelikož jsem byla unavená, mé kroky vedly rovnou do postele, kde jsem okamžitě usnula. "No tak Chris, vstávej!!" rychle se mě snažila Kate vzbudit. "Co se děje?" řekla jsem otráveně, jelikož byla sobota asi 6 ráno. "Rychle vstaň a buď potichu!" šeptala. "Chris vezmi Sally za ruku a zamkněte se ve skříni." pokračovala "Hlavně nevycházejte!.. Všechno bude v pořádku. Za chvilku se vrátím." usmála se a popohnala nás směrem k prostorné skříni. "Ale Kate.. Co se dě...?" nestihla jsem doříct, když odběhla. Popadla jsem Sally a rychle jsme si sedly do skříně.  Zamkla jsem nás zevnitř, vyndala klíč a vzala si Sally do náruče, kde mi usnula. Pro jistotu jsem jí držela ruku u pusy, aby náhodou nezačala křičet, a my nebyly v kelu. No i když v kelu je slabé slovo na naši situaci, kdy ani nevim co se děje, a mamku jsem mohla třeba vidět naposledy.. takže si myslím, že můžeme být zachvíli totálně v prdeli. Vždycky si říkám: Buď v pohodě a nehledej jenom to špatný.. Ale když člověk ani pořádně neví, o co jde, tak asi těžko bude hledat něco positivního. Během toho, co jsem přemýšlela o tom, co se bude dít, jsem z nenadání uslyšela hádku a poté výstřel a strašný řev. Byl to Katin řev. Začala na někoho křičet: "Ty hajzle zasranej.." a s pláčem dořekla větu ".. tys mi zabil manžela!!". V té chvíli mi zažalo strašně bušit srdce. Za pár vteřin se ozval druhý výstřel a vyjeknutí. Stékaly mi slzy. Sally se začala probouzet. Sakra co teď budu dělat? Hladila jsem jí a snažila se, aby zase spala, a přitom jsem přemýšlela co se to sakra stalo. Oni mi zabili tetu a strejdu? Kdo tu vlastně je? Bože teď ještě půjdou po mě a Sally.. Ze zdola jsem uslyšela rozhovor nebo spíš rozkazy nějakého chlapa, které dával dvěma mužům. Po chvilce se začali ozývat rány, jakoby někdo shazoval nábytek na zem, a kroky směřující po schodech až k nám. Přimáčkla jsem si Sally k sobě a jenom si říkala ať nezačne plakat. Kroky byly stále blíž a blíž. Zastavily se. Srdce se mi bilo jako o poplach. Napadlo mě se kouknout klíčovou dírkou, abych zjistila co se děje. Nahnula jsem se k dírce a zavřela jedno oko. Srdce se mi zastavilo.Zjistila jsem, že někoho také napadlo se dírkou kouknout. Takže jsem civěla na velké hnědo-černé oko.

-Doufám, že se tenhle o proti minulému dlouhý díl alespoň maličko líbil :)-