Bronx

18. kapitola

Díl věnuji všem, kteří si vždy najdou čas si přečíst můj příběh

S velkou námahou jsem otevřela oči, do kterých mě hned uhodilo ostré světlo. V tom okamžiku se nade mnou objevily skrvny, které jsem nemohla zaostřit. Po chvíli se mi to povedlo a zjistila, že to jsou Louis, Niall, Liam a Harry. Hned mě zasypávali různými otázkami, ale tak strašně mě bolela hlava, že jsem je ani nemohla poslouchat. Chytila jsem se za hlavu, na které jsem ucítila silný obvaz. Vážně nevím, co se stalo a proč jsem v nemocnici. Teda usoudila jsem tak, protože tady pípají různé přístroje a ležím na nemocničním lůžku.

,,Bože, ani si nedokážeš představit, jak jsme rádi, že jsi se probudila. Už tady ležíš tři dny," na Louisovi bylo vidět, že je unavený. Vlasy má ve velkém rozcuchu a začínají se mu rýsovat kruhy pod očima. Vypadá, že toho moc nenaspal.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se a pokoušela si sednout, ale bodla mě ostrá bolest do hlavy. Kluci mně hned pohotově chytila a pomalu mě zpátky položili. Louis si sedl na židli, která byla těsně u postele a starostlivě se na mě podíval.

,,Ty jsi to nepamatuješ?" klesl mu hlas, až téměř šeptal. Chtěla jsem zakroutit hlavou, ale ta moje tupá hlava mi to nedovolila. ,,Někdo nás pronásledoval a ty jsi utrpěla zranění, a tak jsme tě převezli do nemocnice," zašeptal a celou dobou se mi nedíval do očí a to mě znervózňovalo. ,,Je to moje vina. Je mi to líto, omlouvám se," dal si hlavu do dlaní a hned se zvedl. Směroval ke dveřím, z kterých následně vyšel. Nevěděla jsem, co to mělo být, a proto jsem svůj pohled stočila na kluky. Ti jen mávli nad tím rukou a povzdechli si.

,,Vyčítá si něco, co by si vyčítat neměl. Hlavně si s tím nedělej starosti ano?" přešel ke mně Niall a svou ruku položil na mé rameno. V tom přišel do pokoje doktor, který se na mě zářivě usmál. Kdyby neměl bílý plášť, vůbec bych ho netypla na doktora. Byl poměrně vysoký, podle mě měl blonďatý melír, což vyvolávalo dojem, že vlasy jsou špinavá blond, protože normálně byl brunet. Vlasy měl v culíku a šlo na něm trochu vidět strniště. Myslím si, že má okolo třiceti.

,,Dobrý den slečno," přišel ke mně s papíry v ruce. ,,Tak, jak se cítíte?" zeptal se mě.

,,Trochu mě bolí hlava a jsem unavená," pousmála jsem se.

,,Cože? Vždyť si tři dny spala," podíval se na mě Harry udiveným výrazem. Vypadal vtipně.

,,Harolde, toto je u pacienta zcela normální," hodil po něm káravým pohledem. Počkat, proč si tykají?

,,Vy se znáte?" povytáhla jsem obočí. Prostě jsem se musela zeptat.

,,Jo, je to náš dobrý kámoš," sedl si do křesla Liam. Připadá mi, že tady znají skoro všechny. Určitě to u něho mají nějak domluvené, aby neměli problém ohledně té honičky.

,,Takže, teď se rád vrátím k vám. Utrpěla jste lehký otřes mozku, naraženou lícní kost a otevřenou ránu na čele, která se nám povedla zašít. Ještě pár dní tady budete, ale to bude záležet na vašem stavu. Jestli bude všechno v pořádku, můžeme vás pustit už zítra. Teď vás tu nechám," věnoval mi úsměv a já mu ho opětovala jako poděkování než odešel.

,,Musíme ti ale něco říct," řekl vážným hlasem Harry, který byl celou dobu opřený o stěnu vedle mé postele. Měla jsem smíšené pocity. Bála jsem se, co mi řekne.

,,Všichni teď ví, že jsi pod naší ochranou. Jsou naštvaní, protože jsme jim lhali, takže jsme hezky řečeno v pytli. Zatím, co jsi byla tady v nemocnici, jsme ti sbalili věci, které máš teď u Joshe. Přestěhovali jsme se tam, protože u nás už to není bezpečné. Navíc Josh má v Bronxu velké sídlo, které má dobře střeženo, takže můžeme být v klidu. Ta nevýhoda je ta, že Louis nemůže opustit hranice státu, takže tady musíme zůstat. Může je opustit, ale nesmí se přestěhovat," zakončil Harry svůj velmi dlouhý proslov a já se to snažila pobrat, i přesto, že jsem byla strašně unavená.