Moldavit [CZ]

Prolog

„Co si o sobě vlastně myslíš, hm??" zakřičela jsem, jak hlasitě jsem dovedla. Celé léto jsem se těšila, až ho znovu uvidím a on tohle. „Jak jsi jen mohl?" odfrkla jsem si znechuceně.

„Dělal jsem jen to, co jsem slíbil," odpověděl ledově Luke. Nechápavě jsem se na něj podívala, neměla jsem nejmenší tušení, co tím mysl. Zjevně poznal, že nechápu, pokračoval: „Jsi pro něj hrozba, musíme se tě zbavit, nebo tě dostat na naši stranu," tak teď už jsem vůbec nechápala.

„Co? Jak moc silná a pro koho jsem nebezpečná? Vždyť jsem úplně normální člověk," rozhodila jsem rukama rozčileně. Byl teprve první den školy a už jsem byla ze všeho mimo, skvěle to začalo.

„Takže ti to neřekli..." usoudil.

„Co mi neřekli? A kdo vlastně?" vyštěkla jsem.

„Ten tvůj povedený kamarád Charlie, jmenuje se tak, nebo ne?" zasmál se, přeběhl mi mráz po zádech.

„Co mi měl Charlie říct?"

„Zeptej se ho, když se toho dožiješ," uchechtl se a začal se přibližovat, otočila jsem se a pokusila se utéct. Stihl mne ale chytit za ruku. Vší silou jsem s ní cukla a vytrhla se mu. Rozběhla jsem se. Bylo to opravdu rychlé, ani jsem nevěděla, že tak rychle dokážu běžet. Muselo to být opravdu rychlé, poněvadž jsem předběhla auto, řidič na mě vyděšeně zíral a já byla také vyděšená. Nebylo to normální – ani trochu.

Otočila jsem hlavu, jestli za mnou Luke neběží, nikoho jsem neviděla. Ulevilo se mi. Zpomalila jsem a trochu se vydýchala, byla jsem nedaleko domova. Do školy se mi už nechtělo, tak jsem se rozhodla dnes zůstat doma.

Trochu jsem se bála, aby za mnou Luke nepřišel, ale snažila jsem se na to nemyslet. Každým krokem blíž mému domu, jsem se více rozhlížela, zda ho neuvidím. Naštěstí byl klid.

Chtěla jsem rukou otevřít naši dřevěnou branku, ale když jsem ruku dávala pryč, nešlo to. Jakoby se o něco zasekla. A opravdu, jakmile jsem se na ni podívala, cukla jsem sebou. Z mých nehtů byly drápy – opravdické jako mají kočkovité šelmy. Rychle jsem se podívala okolo sebe, jestli tu někdo není. Nesměl by to vidět. Hlavu jsem otočila zpět, drápy tam však už nebyly.

„Jsem blázen?" zamumlala jsem si pro sebe a otevřela si vchodové dveře. Rovnou jsem zamířila do svého pokoje, uchopila jsem svůj telefon a vytočila Charlieho číslo.

„Ano?" ihned se ozval.

„Ahoj... mohl... mohl bys přijít? Teď?" zeptala jsem se.

„Jasně, co se děje?"

„Nechci to říkat do telefonu..." odmlčela jsem se, měla jsem nepříjemný pocit. Jakoby se mělo něco stát.

„Hned jsem tam," zavěsil. Zůstala jsem nehnutě stát a zírala na zeď.

COMING SOON

Zatím tu máte prolog ;) pokud by vás to zaujalo dejte, prosím, vote :) ♥

Kattynka