Zombie Apokalypsa. Wait...What?

VIII. Zázrak

Pohled babičky
-------------------------
"Achh... Kde to jsem? " vypadlo ze mě, když jsem se probrala. Obklopovala mě nekonečně bílá prázdnota. Z toho bíla mě začaly bolet oči, tak jsem je na chvíli zavřela. Když jsem je pak znovu otevřela, už tu takové bílo nebylo, dokonce se tu něco změnilo. "Páni! T-To není možné!" křikla jsem údivem. Stála jsem na naší zahradě, před mojí oblíbenou hrušní, která nádherně kvetla. Avšak bylo tu něco, co sem nepatřilo, nebo si to tu nepamatuji. Byl to.. "Můj hrob?" vyhrkly mi slzy do očí. "Takže já jsem.. " odmlčela jsem se, "mrtvá?" "Ne! To nemůže být pravda!" křičela jsem a slzy mi stékaly po tvářích. "Nééé... Já tomu nevěřím... Určitě je to jen sen!" namlouvala jsem si. Bezmocně tu klečím a pláču, když tu najednou... "Ahoj Vlasto." Strnula jsem. "Neboj. Neublížím ti. Jsem tu kvůli tobě. " oznámil mi muž celý v bílém. "Kvůli mně? Jasně, říkal to, ale proč? "Ano. Jsem tu proto, abych ti dal na výběr. Buď půjdeš se mnou a budeš moct navěky odpočívat, nebo se vrátíš sem a budeš tu se svými blízkými. Musela bys ale na sebe dávat pozor. Svět už není takový jaký byl. Je velice nebezpečný. Tak jaké je tvé rozhodnutí?" otázal se mě. "J-Já... Chci se vrátit." řekla jsem rozhodně a pohlédla na něj. Už vím kdo to je. Usmála jsem se sama pro sebe. "Dobrá. Tak tedy pojď za mnou." Následovala jsem ho. Po chvíli jsme došli k místnímu ArmyShopu. "Ale... Co děláme tady?" "Neptej se a vejdi dovnitř." řekl mi a já ho poslechla. Vešla jsem a první koho jsem viděla byla Dominika a Milan. Tak se jmenuje děda. "Mílo? Domčo?" Možná vám to zní divně, ale takhle normálně babička dědovi říká :D řekla jsem překvapeně a rozešla se k nim. "Já snad blouzním." vydal ze sebe. "Babičko!" vykřikla Domča rozeběhla se ke mně. Pevně jsem ji objala a políbila ji do vlasů. "Vlasti, jak?" zeptal se mě, když jsme stáli tváří v tvář. "Sama nevím, ale jsem za to ráda." usmála jsem se a objala ho. Jemně se ode mě odtáhl a políbil mne. "D-Dobrý den." pozdravila mě jaká si mladá holčina. "A-Ahoj. A ty jsi kdo?" usmála jsem na ni. "Já jsem Anet." řekla podávajíc mi ruku. "Já jsem babička Domči a... Počkat, kde je Eliška? Snad není..." zatajil se mi dech. "Není. Nebojte. Je s Ell na obhlídce okolí. Vyrazila asi před půl hodinou." odpověděla mi s úsměvem. "Tak to mi spadl kámen ze srdce. " oddechla jsem si. "Pojď, provedu tě tu." nabídl mi Míla a chytil mě za ruku. "Dobře." Provedl mě celou budovou. Pak jsme dorazili na místo, kde ležel jakýsi muž. Hádám, že mu je okolo dvaceti. "Vlasti, tohle je Dominik. Dominiku, tohle je Vlasta. Moje žena a babička Elišky a Domči. "Těší mě." řekl s námahou a namáhavě mi podal ruku, kterou jsem mu lehce stiskla. "Také mě těší."

Pohled Evky
--------------------
"Ahoj. já jsem Evka a tohle je Ell, těší mě." představila jsem nás a nabídla mu svou ruku. "Já jsem Standa, taky mě těší." řekl a stiskl mi ruku. Následně mu svou ruku nabídla i Ell a on jí ji též stiskl.
"Pojďte dál."  "Díky." Vešli jsme do bytu a on nám pokynul, aby chom si sedly na gauč. "Jak jste se sem vlastně dostaly? " zeptal se nás. "No šly jsme obhlédnout okolí. Najít nějaké místo na přespávání. Přeci jen v ArmyShopu nejsou postele ani madrace." vysvětlila jsem a Ell jen přikývla. "No, tak můžete být tady. Je to tu dost velké." nabídl nám. "To není špatný nápad." řekla Ell. "Fajn. Tak my půjdem pro ostatní a vzít nějaké ty věci."   "Můžu vám pomoct, jestli chcete." pousmál se. "To by bylo fajn." řekla jsem a též se pousmála. Vydali jsme se tedy společně zpátky na naši základnu. "Jsme zpátky. " oznámila jsem. "Eliško!" řekl někdo mé jméno. Byla to... "Babičko? Ell štípni mě! " Poslechla mě. "Auu! Přeci jen se mi to nezdá! " vykřikla jsem a rozeběhla se k babičce.

--------------------
Tak tady je nová kapitola. Poslední dobou nějak nemám nápady, takže se předem omlouvám, kdyby dlouho nebyla další kapitola. Nicméně budu ráda za jakýkoli feedback a zatím achóój ^^

EliEvka
-----------------------------------