Jake Spirit

není potřeba názvu =w=

Dneska ráno, když jsem se probudil...no myslel jsem si, že je to den jako každý jiný. Den plný nudy a zmatku. Ale kdo ví? Možná bude dnešek výjimečný. Nejdříve se představím. Jmenuji se Jake Wolf a je mi 13 let, vlasy mám hnědé a oči světle modré, skoro až do šediva a v levém uchu mám dvě náušnice, ale to asi nikoho nezajímá. Nemám rád sport, ne že by mi nějak nešel, najdou se i horší, jen mě to prostě nebaví. Nikdy jsem nebyl nejchytřejší, ale taky ne nejhloupější, spíš tak průměrný. Mám zrovna nastupovat do nové třídy na gympl. Jsem za to i trochu rád. V minulé třídě mě všichni dost ignorovali. Všichni až na Samanthu.

Asi chcete vědět proč jsem byl tak ostatními "nebraný" a nikdo se se mnou nebavil? To sám do teď nevím, ale vím co mi spolužáci udělali. Byli jsme na školním povinném výletě a museli jsme šlapat do kopce. Všude byly kameny, stromy, ze kterých opadávalo jehličí...prostě typický les. Parta třídních blbů za mnou běžela a začali do mě strkat. Postupně byli pořád odvážnější, pak to však přehnali, ztratil jsem rovnováhu a spadl na ostrý kámen.

***

,,Tak už by jsi mi laskavě řekl, co se vlastně stalo?" pronesla klidně Samantha a začala mi pomalu sešívat ránu na nose. Bolelo to, protože to vlastně neuměla, ale i tak jsem se cítil u ní skvěle. Jen už mě štvalo, jak se neustále vyptávala.

,,Proč to vlastně chceš tak moc vědět? Bylo to o kámen, to ti musí stačit."

,,To přeci vím, je to jediné, co jsi mi o tom řekl. Víš, mám o tebe docela strach, proto se tě na to ptám."

,,Už to budeš mít konečně hotový?" vypadá to, že jí tak trochu ignoruju? To opravdu ne, její věty si neustále musím přehrávat v hlavě, ale teď už jsem začínal vnímat hlavně tu bolest. Najednou se však odtáhla a začala si sklízet věci. ,,Hotovo. Kdyby se to náhodou uvolnilo, zavolej. Moje číslo máš. A nesahej si na to."

,,Děkuju ti." mile jsem se usmál, jak jen to šlo, vstal jsem, odběhl ke dveřím a otevřel jí. ,,Uvidíme se?"

,,Hmm? Jo jasně, v pondělí ve škole. Pokud tam tedy budeš."

,,Neboj se, budu. Hlavně tam budu pro tebe." nasadila ten svůj neodolatelný úsměv, dala mi pusu na tvář a odešla. Chvíli jsem tam jenom stál a snažil se pobrat, co se to vlastně stalo. Cítil jsem se jako v nebi. Zavřel jsem dveře a...najednou se to prostě zlomilo. Cítil jsem se hrozně sám. A navíc mě začala bolet hlavu. Už zase. Nesnáším tu bolest. Raději jsem si vyčistil zuby, převlíkl se do pyžama, spolky nějaký prášky na bolest hlavy a zachumlal se do svojí postele. Zítra snad bude líp. Dnes ráno totiž odjeli moji rodiče pryč a vrátí se až v sobotu večer. Takže budu mít aspoň část nejlepšího dne jen pro sebe. Ale jak jsem si myslel-dnešek nebyl výjimečný.

***

Probudil jsem se až někdy kolem desáté hodiny ráno. Měl jsem docela hlad a hlava už nebolela, tak jsem se v rychlosti převlíkl do černých tepláků, černého trička, bíločerné, pruhované mikiny a černobílých bot adidas a rychle jsem utíkal ze dveří, mále jsem až zapomněl zamknout. Běžel jsem do jednoho obchodu nedaleko a koupil si kuřecí bagetu. Ani vařit neumím, ale to mi nikdy nevadilo. Pořádně jsem se do ní zakousl, ale najednou mi v kapse zapípal mobil. Někdo mi napsal. "Ahoj, nechceš se setkat se mnou, Klaris a Ester na náměstí? Půjdeme vrátit knížky do knihovny, tak mě napadlo, že když nemáš nic na práci...no prostě přijď." stálo ve zprávě od Samanthy. Lehce jsem se nad tím i pousmál, i když Klaris ani Ester jsem neměl rád, moje bývalý spolužačky a poslední dobou se až moc se Sam scházejí. Dojedl jsem svou bagetu a pomalu šel směrem na náměstí, pak se za mnou však ozval křik.