Spící smrt

Kapitola 19

Uběhl týden.

Moje situace se začala pozvolna zlepšovat. Rána na čele konečně přestala krvácet a díky tomu, že jsem tehdy před nožem uhnula, jsem schytala jen takovou malou, povrchovou ranku. 

Bodnutí v rameni už také vypadalo lépe. Útočníkovi se naštěstí nepodařilo zasáhnout mě příliš hluboko a navíc nůž zabrzdila moje bunda, takže se rána začala pomalu hojit a každý den to s ní vypadalo o něco lépe. Držet věci jsem sice stále nemohla, alespoň jsem ale dokázala s rukou pohnout bez toho, abych začala ječet bolestí.

Pohmožděniny od opakovaných nárazů, ať už do zdi, nebo země, po sobě zanechaly akorát tak modřiny. Raději jsem se jich nedotýkala, ale kromě toho nebolely. 

Pohmožděný krk stále bolel a nic se na tom neměnilo. Zkoušela jsem ale aspoň jíst teplou polévku, i když jsem při tom měla pocit, že asi celá shořím.

Akorát bodnutí na noze se nelepšilo. Nůž se mi zabodl přímo do svalu, a to pěkně hluboko. Nemohla jsem chodit ani s nohou hýbat a rána se stále nelepšila. Naopak se zdálo, jako by to bylo každým dnem horší a horší. 

Paměť se mi naštěstí taky vrátila. Začala jsem si vzpomínat na všechno - na tátu, Erika, Mika, na to, jak jsem se vracela z centra domů a byla jsem tak neopatrná, že jsem si nevšimla tmavé postavy, která se za mnou přikradla a zaútočila. Vybavovala jsem si celý útok, i to, jak jsem se později vzbudila a slyšela kroky, takže jsem z posledních sil mrštila kamenem o okno domu, který byl celý červený od toho, jak mnou ten útočník praštil o jeho stěnu.

Jen dvě věci jsem si stále nedokázala vybavit.

Jako první: ten sen. Přišel ke mně ten muž a probudil mě. Co to bylo za muže? Bylo mi jasné, že v tom snu jsem přesně věděla, kdo to je, ale najednou jsem si nedokázala vzpomenout, kdo se to ke mně blížil, zatímco jsem ležela na zemi a nejspíš jsem vypadala jako mrtvá.

A zadruhé: útočník. Těsně předtím, než jsem omdlela z nedostatku kyslíku, jsem spatřila tvář toho útočníka. V tu chvíli jsem věděla, kdo to je. A pak bylo černo a já omdlela. A teď, kdykoliv jsem se snažila vybavit si tu tvář, vybavila jsem si jen rozmazaný, neidentifikovatelný obličej nebo černou díru v kapuci, kterou měla ta osoba nasazenou.

Pokoušela jsem se na všechno si vzpomenout, ale co se týkalo těchto vzpomínek, měla jsem naprosté okno. Po několika dnech jsem to vzdala.

V pondělí po týdnu, kdy jsem jen ležela a spala, mě znovu navštívil Erik. Mike tentokrát nepřišel.

"Ahoj!" pozdravil okamžitě, jakmile mě uviděl, a přiběhl, aby mě obejmul. Neudržela jsem se a sykla bolestí.

"Promiň," omlouval se a pak se na mě zářivě usmál. "Jsem tak rád, že jsi v pořádku a že už aspoň víš, kdo jsem..."

Usmála jsem se.

"A o Ke?" dostala jsem ze sebe přiškrceně. Mluvit mi stále dělalo velké potíže.

Erik ovšem pochopil. Úsměv mu okamžitě zmizel z tváře. "Mike?" zeptal se opatrně a já přikývla. Erik se zachmuřil. "Víš, Lin, podle mě by ses s ním neměla moc bavit, protože... no... však víš."

Zamračila jsem se a o chvíli později mi došlo, co tím myslel. "Y i myíš, e on..."

"Ne!" Erik mě zarazil a nervózně se rozhlédl kolem sebe. "Ale vem si, vždyť ho vůbec neznáme... Klidně to mohl být on, co ty víš."

"Ak úeš-"

"Lin!" Erik si povzdychl. "Z ničeho ho neobviňuju, jasné? Já jen, že je to možné."