Broken [CZ - Luke Hemmings]

11.

Uprostřed noci jsem seděla na chladné podlaze malé koupelny a skenovala pohledem záchod před sebou. Bylo mi neskutečně špatně, dnes jsem zvracela už čtyřikrát. Zhluboka jsem se nadechla a přivřela oči, snažila jsem se nevnímat ten nepříjemný pocit v břiše, který se zase vrátil, což znamenalo, že opět budu muset objímat záchodovou mísu.

Pak, když se to opět blížilo, doplazila jsem se k záchodu blíž. A poté se opakoval znovu stejný proces jako čtyřikrát předtím. Po celou dobu jsem doufala, že nevzbudím taťku, který spal jen kousek odsud.

Když jsem skončila, pomalu jsem došla k umyvadlu, abych si mohla vyčistit zuby. Teď jsem si byla jistá, že už zvracet nebudu. Bylo mi líp, ale byla jsem dost unavená. Nemohla jsem se dočkat, až si lehnu do postele a půjdu zase spát.

Jakmile jsem si pečlivě vyčistila zuby, ještě jsem si na pár minut sedla na studené kachličky v koupelně, kdyby se mi náhodou ještě udělalo špatně. Když jsem usoudila, že už zvracet nebudu, pomalu jsem se postavila na nohy a ještě pomalejším krokem jsem došla do mého pokoje.

Celá roztřesená z toho, co jsem právě absolvovala, jsem se položila na měkkou postel a pořádně se zachumlala do příjemné deky. Zavřela jsem oči a doufala, že za chvíli usnu, ale nešlo mi to. Pořád jsem musela myslet na to, z čeho mi bylo asi špatně. Snědla jsem něco? Byla jsem v tak velkém stresu, že se mi z toho neudělalo dobře? Nebo jsem byla prostě nemocná?

Netušila jsem, jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem usnula. Když mi ráno zvonil budík, že musím vstávat do školy, ani jsem se nepohnula a spala dál. Dnes do školy rozhodně nepůjdu.

Probudilo mě až otevření dveří mého pokoje. Nejdříve jsem si myslela, že se mi to stále zdálo, ale když jsem pomalu otevřela jedno oko a pak to druhé, spatřila jsem svého otce, jak se blíží k mé posteli.

"Promiň, nechtěl jsem tě probudit," omluvil se, "jsi nemocná?" zeptal se následně. Přitáhla jsem si deku blíž k sobě, protože jsem si uvědomila, že to bylo poprvé od té doby, co taťka domů přišel opilý, co na mě promluvil. Od té doby jsem se mu snažila vyhýbat a docela se mi to dařilo. Když jsem si to spočítala, nemluvila jsem s ním víc než týden.

"Hm." To bylo jediné, na co jsem se zmohla.

"Mám ti něco donést? Mám ti uvařit čaj?" vyptával se dál a přiblížil se blíž k posteli. Před ní se zastavil, váhal, jestli se má posadit nebo ne. Doufala jsem, že to neudělá a odejde z mého pokoje. Neměla jsem na něj náladu.

"Nemusíš," pošeptala jsem a to hlavně proto, že jsem pořád byla slabá a chtěla jsem dál spát.

"Mám zůstat doma? Nemusím jít do prá-"

"Nemusíš," zopakovala jsem a zhluboka se nadechla. Nechtěla jsem, aby tady se mnou byl. Já to sama zvládnu. Navíc jsem tušila, že celou dobu budu jenom spát a ležet v posteli, na nic jiného jsem ani neměla sílu.

"Tak...tak dobře. Měj zapnutý mobil, jo? Budu tě kontrolovat," oznámil mi. Já jsem jen přikývla, ale v podstatě jsem nevnímala, co říkal, protože jsem zavřela oči a pomalu upadala do spánku. "Tak já půjdu. Mám tě rád, El," pošeptal, ale to už jsem napůl spala. Přišlo mi, že to ani neřekl, že se mi to už zdálo, takže jsem tomu moc nevěnovala pozornost.

Podruhé mě probudilo mé vyzvánění na mobilu. Nechala jsem ho zvonit dál a čekala, až to dotyčný na druhé straně vzdá a nechá mě dál spát. Nechtěly se mi otevírat oči a natahovat se pro mobil, který ležel na nočním stolku.

A opravdu po nějaké mobil přestal vyzvánět. Opět jsem se pořádně zachumlala do deky a znovu usnula. Sny jsem si vůbec nepamatovala, neměla jsem tušení, co se mi zdálo, ale asi to bylo něco hezkého nebo normálního, protože by mě to jinak probudilo a zase bych začala brečet, jak jsem měla poslední dobou ve zvyku.