Je to jen příběh.. nebo ne? (Peter Pan - OUAT)

Kapitola 23

Pan mě vedl skrze stromy až k jejich táboru. Včera večer mi to tu připadalo temné a děsivé, ale teď to tu působilo skoro příjemným dojmem. Jako na nějakém skautském táboře. 

Stromy tu byly jen velmi řídce a mezi nimi náhodně stály podomácku vyrobené domky ze dřeva, větví a listí. Měly okna bez skel a dveře bez klik. Jinak všechny vypadaly skoro stejně až na jednu, která stála kousek stranou od všech ostatních a působila tak nějak.. důležitěji.

"Ta je moje." řekl Pan, když viděl jak onen domek pozoruji.

I když bylo celkem brzo ráno, všude kolem se něco dělo. Každý chlapec měl něco na práci. Několik jich právě připravovalo snídani na malém ohýnku, jiní jsi ji zase vychutnávali u velkého ohniště, které jak jsem si odmyslela, nikdy nevyhaslo. Někteří kluci štípali dřevo nebo opravovali střechu svého domku. A pak tu byly ti, kteří brousili meče nebo vyměňovali hroty u šípů. Před tím je však namočili do podezřele vypadající tekutiny. 

U této skupinky stál i Felix. Právě brousil onu dýku, kterou mě včera večer málem zabil. S hřívou blonďatých vlasů a pohlednou tváří vypadal skoro jako anděl, avšak jeho vzhled ničila děsivá jizva přes levou tvář a černé oči. Oči, které se upíraly přímo na mě. Rychle jsem uhnula pohledem a přidala do kroku. Felixova přítomnost mě děsila.

"Vypadá to tu tak.. poklidně," řekla jsem Panovi. "Teda až na ty zbraně a tak." zasmál se. "No jistě. Já nevím, co jsi čekala."

Myslela jsem, že tábor je náš cíl, avšak tím jsme jen prošli a pokračovali dál. Nevěděla jsem kam jdeme a Pan mě vedl stále dál a dál. Zrovna, když jsem se začínala bát a chtěla se zeptat kam jdeme jsme vylezli z lesa a ocitli se na pláži. Na pláži, na které mi včera Ariel zachránila život. 

Kde teď asi je? pomyslela jsem si. A co kilian? Co teď asi dělá..

"Halo! No tak krásko!" z mého přemýšlení mě vytrhl Panův hlas a jeho ruka, která mi mával před obličejem.

"Ehm.. říkal jsi něco?" zeptala jsem se a přisedla si vede něho do teplého písku.

"Ptal jsem se jestli máš hlad?" Dívala jsem se na něj jako na blázna. 

" Cože?" zeptala jsem se a nebyla si jistá, zda jsem slyšela dobře.

"No tak jestli nechceš, tak já si dám sám." řekl a natáhl se před sebe pro lívanec z talíře, který tam před pouhou vteřinou ještě určitě nebyl. Stejně jako mísa ovoce a dvě sklenice pomerančové šťávy.

"No a jak mám vědět, že nejsou otrávený nebo tak něco." zeptala jsem se a založila si ruce na hrudi. Pana tato otázka zjevně velmi překvapila. Se zvednutým obočím trochu zmateně začal:"No, abys měla jistotu, můžeš si klidně vzít tenhle, jestli.." "Ne! To je v pohodě!" vyhrkla jsem urychleně, když ke mě natahoval ruku s napůl snědeným lívancem. 

Radši jsem si vzala svou vlastní placku a zkoumavě se na ni dívala.

"Ono tě to neukousne." řekl Pan a díval se na mě pobaveně. Věnovala jsem mu nepěkný pohled.

"Ale no tak! Já myslel že si od teď budeme věřit."

"Důvěřuj, ale prověřuj." odvětila jsem a ukousla si. Lívance byly výborné.

"Nejsou špatné, že?" 

"To ne, ale upřímně mě překvapuje, že někdo jako ty.. no však víš.." Pan se zatvářil nechápavě."No..jí." jen když jsem to dořekla došlo mi, jak trapně a blbě to zní.

Pan se ihned začal smát. Ale jinak než jak jsem ho slyšela smát se před svou družinou. Falešně a posměšně. Byl to upřímný zvučný smích. Smíchy se mu otřásala ramena a já se proti své vůli musela smát taky. V tu chvíli nevypadal jako nějaký padouch za kterého ho všichni kolem mají. V tuhle tu chvíli vypadal jako obyčejný mladý kluk.

"Upřímně nevím, co na to říct." smál se Pan a otíral si slzy z očí.

"No jo, zapomeň na to ano?" řekla jsem úsměvně s plnou pusou a radši se zadívala na obzor. Na moři nebyla ani stopa po pirátské lodi ani po mořských pannách. Z té myšlenky mi zmizel úsměv z tváře. Podívala jsem se zpátky na Pana a zjistila, že mě zaujatě pozoruje.

"Co je?!" vyhrkla jsem nepříliš taktně, ale jeho pohled mě neskutečně znervózňoval.

"Nic. Jen mě zaujal tvůj náhrdelník." 

Po těchto slovech mi ruka automaticky vyletěla ke krku. Lahvička s vílím prachem tam pořád byla. Schovaná pod bílou košilí, kterou jsem dostala na palubě Jolly Rogers. Skoro jsem na ni zapomněla.

"Zeptal bych se na něj, ale chtěl bych začít od začátku jestli souhlasíš." řekl a já přikývla.

Nová kapitola!! :D Tak co? Líbila se? upřímně doufám že jo! Právě se dostáváme k části, kdy bude Wendy vyprávět Panovi o své minulosti a jak se dostala na ostrov. Co myslíte? Má mu věřit? A řekne mu skutečně uplnou pravdu? Pockejte na další díl a uvidite. :D

Dál bych chtěla uporoznit, že v nejbližší době začnu s novou fanfikcí, tak buďte připraveni a sledujte můj profil! <3 Neřeknu vám o čem v ní půjde, ale můžu prozradit, že se bude jednat o téma HARRY POTTER!!! <33