Nazdar Poberti! [POZASTAVENO]

Kapitola 24.

Pusťte si písničku hned, jak začnete číst. :)

Všechno to začalo, když se narodila moje sestra. Rodiče byli šťastní, protože já jsem podle nich nebyla dokonalé dítě. Už ve škole pro mudly jsem byla taková rebelka. Pravidla mě nezajímala, žila jsem tak, jak jsem chtěla já. Hrála jsem na klavír a tančila. To by jim tak nevadilo, chtěli, abych tančila. Balet... Klasický balet a nic jiného, jenže to nebylo pro mě. Já jsem tancem vyjadřovala pocity. Smutek, radost, nenávist... Pobouřilo je to, protože mě daly do baletní školy a já ignorovala fakt, že bych měla tančit podle pravidel. Byli na mě naštvaní a místo toho, aby byli rádi, že se pomalu posouvám k těm nejlepším, mě začali nenávidět. Pak se začali dít ty věci. Měnila se mi barva vlasů a části těla. Dokázala jsem zvednout věci do vzduchu a další věci. Zavírali mě do pokoje, aby o mně nikdo nevěděl. Styděli se za mě a nenáviděli mě. Dávali mi to dost najevo. Potom, co přišla na svět moje sestra, viděli v tom rodiče novou šanci. Rozmazlovali ji a nenápadně ji vedli na dráhu baletky. Měla mít to, co jsem já odmítala. Taky se z ní stal úplný opak mě. Dodržovala pravidla, byla puntičkářka. Podle rodičů byla dokonalá a mě to dávali hrozně sežrat. Matka jí každý večer česala její blonďaté vlasy a říkávala, jak je ráda, že ji má. Měli jsme společný pokoj, takže jsem byla nucena to poslouchat. Jednou, když se Marie, tak se jmenovala, zeptala, proč jsem tak divná, tak jí matka odpověděla: „Protože je to zrůda, černá ovce rodiny. Naštvalo mě to, ale udržela jsem vážnou tvář. Bylo mi šest a už tehdy jsem byla zavrhována. Jen pro to, že jsem byla jiná... ten večer jsem se šla projít do chladné a tiché noci. Měla jsem pocit, že mě něco sleduje, ale nikoho jsem neviděla. Když jsem se vracela domů, přepadal mě divný pocit, jako kdyby se mělo něco přihodit. Když jsem stála pod oknem našeho pokoje, ozval se křik. To křičela Marie, byl to bolestivý křik. Vtrhla jsem do domu a běžela do pokoje, přede mnou běželi rodiče. Když jsme doběhli do pokoje, na bíle povlečené posteli ležela Marie. Byla mrtvá... Vehnalo mi to slzy do očí. Sice jsme si nerozuměly, ale byla to moje sestra. Koukala na strop prázdnýma očima a rty měla pootevřené. Matka k ní přišla a objala ji. Začala plakat. Její vzlyky se ozývaly v tiché místnosti. Otec přišel k matce a ta se mu vrhla do náruče. Marie ležela na posteli a mě napadla myšlenka, že už nikdy si nebudeme spolu hrát. Už se nebudeme pošťuchovat a hádat se. Už nikdy... Slzy mi tekly z očí a ze rtů se mi vydral vzlyk. Matka s otcem se na mě otočili. Chtěla jsem jít k nim a aspoň teď je obejmout. Už jsem dělala krok, když v tom matka promluvila. „Tak co, už jsi šťastná? Máš radost z její smrti? Tak co ty zrůdo? Odpověz!" poslední slovo vykřikla a vrhla se na mě. Začala do mě kopat a mlátit mě. Otec to pouze sledovat a pak vzal Marii do náruče a odešel. Z očí mi tekly slzy a nevěděla jsem, co mám dělat. Matka pak omylem shodila Mariino zrcátko. Vykřikla a přestala. „Už tě mám dost... Když nemůžu mít Marii, tak nebudeš ani ty." Řekla a vrazila mi střep do břicha. Bolelo to, ležela jsem tam na zemi a koukala do stopu, mé plíce lapaly po vzduchu. Matka se začala hystericky smát a pak odešla. Cítila jsem, jak ze mě vyprchává život. To je můj trest? Proč to udělala? To mě až tak nenáviděla? Zvedla jsem se a natáhla jsem se pro ručníček, který mívala Marie u postele. Přiložila jsem si ho na břicho a v hlavě se mi rozsvítilo jako žárovka pouze jediné jméno. Mia. Bolestivě jsem se zvedla a šla jsem k sousedce. Sešla jsem schody a v předsíni jsem upadla. Musím být rychlejší, nebo mi už nikdo nepomůže. Zvedla jsem se a přinutila své nohy do běhu. Bolelo to, z očí mi tekly slzy, ale dokázala jsem to. Doběhla jsem až k Mie. Začala jsem hystericky zvonit a bušit na dveře. Když se otevřeli, ztratila jsem rovnováhu a spadla jsem rovnou na vyjukanou Miu. „Prosím pomoz mi." Zašeptala jsem. Vtáhla mě dovnitř a položila na gauč. Zavolala záchranku a vrhla se na první pomoc. Bojovaly jsme s časem. Když přijela záchranka a odvezla mě do nemocnice, přestala jsem vnímat. A když mě napojili na přístroje, ztratila jsem vědomí. Nevím, kde jsou moji rodiče, ani nevím, jestli žijí. To, co zabilo Marii, nemohl být mudla. Nikde neměla otevřené rány a teď když vím, že kouzla existují, mi to dává větší smysl. Pomstím Marii, ne proto, že byla moje kamarádka. Pomstím jí proto, že to byla moje sestra. Až najdu toho, kdo ji zabil... Postarám se o to, aby zemřel. Oko za oko, smrt za smrt. Myslete si o mně, že jsem blázen, ale já to udělám. Udělám to pro Marii.