Mořská kouzla

Kapitola 22.

Tunel byl tesaný ve skále. Průměr měl tak dva až tři metry, takže se přes něj mohlo vydat víc pan najednou, už jsem plavala asi pět minut, a to jsem zapojila svoji překrásnou ploutvičku a vodu. Na cestu mi svítila jak baterka, která se opravdu hodila, tak ploutev, plavala jsem ještě chvíli, když se tunel začal různě stáčet, nakonec jsem uviděla jeho konec, doplavala jsem až tam a nechala ploutev zmizet, stejně jako jsem vypla baterku, bylo k ničemu přivolávat na sebe, jakoukoliv pozornost, stejně jako bylo k ničemu vydávat světlo, v moři, kde jsem viděla.

Tunel byl, dovře maskovaný, zapamatovala jsem si, kde se nachází a vyplavala na hladinu, byla jsem nějaký ten kus od pláže u nějakého útesu, co jsem ale nečekala, bylo. Že jsem tak blízko základně lovcům. Tipovala bych to na takovou hodinku, možná hodinku a něco, a pak mě napadl skvělý plán, proč se tam nevplížit v noci anebo to jenom posunou o pár hodin dřív. Budou spát, a když se nám je povede dostatečně překvapit, získáme i výhodu, jejich vila je velká a dál od civilizace, obrovský soukromý pozemek, takže než se tam dostanou, než se jim podaří, nás zkrotit, ale to se jim nepovede, vím, že mají jednu pobočku ve městě, ale to je jenom kancelář.

Byla jsem pryč asi čtvrt hodiny a pro to jsem se ponořila zpátky, ano chvíli mi trvalo najít vhod, jak říkám je dobře ukrytý, ale to jsem neřešila a nakonec ho našla, rožla baterku a proměnila si nohy na ploutev. Plavala jsem zpátky asi deset minut, když jsem se blížila konci, zase mi narostly nohy. A já se vynořila, pořádně jsem se nadechla a zjistila, že nejsme v tělocvičně sami, přikrčila jsem se, protože si mě ještě nikdo nevšiml.

„Co tu děláte?!" ihned jsem poznala panovačný hlas Katky, bože ona mi ten život bude snad ničit pořád.

„Do toho ti nic není, pokud vím, tak už máš být na pokoji." Řekla klidně Alexa, takže katka je tu sama.

„Pokud vím, tak o vás to platí taky." Řekla drze, ale to už jsem nehodlala nechat jen tak. Vylezla jsem z vody a odkašlala si.

„Ty se nemáš zajímat, co tu děláme, vlastně ti ani nemáme povinnost, říct co tu děláme." Řekla jsem v klidu a popadla ručník. „Navíc, my nemáme, povinou večerku." Dodala jsem, protože se vydala povinná večerka, všem, které zde spaly.

„To zase není vaše věc, ale jak vidím, asi jste si šly zaplavat, nechám vás tu, podle mě jste tu večerku stejně porušily. Hned zítra se zeptám." Zasmály jsme se, ale to už Milady vycházela s tělocvičny.

„Děkujeme za soukromí." Křikla jsem za ní ještě a posadila se zpátky k ostatním, zabalená v ručníku. „Co tu chtěla?" zeptala jsem se, když už byla dost daleko v chodbě.

„Jen chtěla vědět, proč tu jsme a samozřejmě nás chtěla nahlásit." Vysvětlila Luren a taky už odložila nabroušené ostří. „Hodně s nich dostali zbraně, i když pochybuju, že zrovna ony čtyři, je dostanou, klidně se i vsadím." Dodala ještě a my jsme souhlasily.

„Co tunel?" Zeptala se mě Erika a já se zamyslela.

„Cesta na druhou stranu zabere, tak čtvrt hodiny, možná díl, já plula za pomocí ploutve a vy víte, jak na tom jsem s rychlostí, východ se nachází, asi hodinu, mojí rychlosti a hodinu a půl té vaši od sídla lovců, dále by bylo lepší začít akci ještě za tmy, překvapíme je tak a já víc vyniknu, tunel je široký, zhruba tři metry, takže se tam vlezeme naráz i ve větším počtu. Ale chce to zdroje světla." Shrnula jsem situaci a povzdechla si, pořád nevím, jestli nebude lepší se obětovat pro dobro všech, navíc by to bylo i pro mé dobro.

„Dobře, ještě to zítra probereme a sdělíme konečné instrukce, ale teď už na kutě, nebo sem na nás přijdou čtyři otravné blondýny.

Pohled Joshe

Byl jsem na lodi, musel jsem, na chvíli vydechnou, po mé sestře, jako by se slehla zem, chyběla mi, stejně, jako jsem chtěl poznat, tu co má být moje neteř. Viděl jsem sice složku, ale to není ono, chci ji poznat na živo, určitě bude celá po mámě. Těšil jsem se na to, až ji poznám, ale na to si budu muset, ještě nějakou dobu počkat, ať chci nebo ne. Zastavil jsem lodní motor a zadíval se na vodní hladinu, odrážel se od ní měsíc a pak jsem zahlédl, někde pod tou vodou záblesk světla, ale ten zmizel stejně rychle, jako zmizel, pozoroval jsem to místo, z větší dálky, a po chvíli se na vodě vynořila hlava, krátké vlasy, sestra, hrozně se mi ulevilo, že ji vidím, musela to být ona, na tváři m to vykouzlilo úsměv.

Moje malá sestřička je v pořádku a já se o ni nemusím tolik bát. I když vím, že bych ji měl chytit, neudělám to, najít si ji musí sám. Díval jsem se na ni, dokud se zase neponořila pod hladinu. Po chvíli se zase objevil záblesk, ale ten opět zase zmizel. Nejspíš si musela zkoušet proměnu. Ještě chvíli jsem pozoroval místo, kde ještě před chvílí zmizela, a doufal, že se zase vynoří. Ale nestalo se tak, zakroutil jsem hlavou a povzdechl si, kéž by se to, co nás potkalo nikdy nestalo, jsme na rozdílných stranám, a přesto, by to tak být nemuselo, dlouho jsem si to nechtěl přiznat, ale uvnitř jsem cítil, že jsem se už dávno rozhodl, končím se vším a hledám si rodinu a hlavně chci u sebe mít svoji sestřičku, mít možnost jí znovu obejmout, utěšit a hlavně už neudělat stejnou chybu jako kdysi, nechal jsem jí odejít, vinil jsem ji, že nezůstala se mnou a dal se k lovcům, přitom ona to schytala nejvíc, jí to nejvíc ublížilo, místo toho, abych ji hledal a snažil se odčinit svou vinu, a vinit sebe, jsem vinil ji a snažil jsem se jí za to nenávidět, ale nešlo to, a pak, když jsem slyšel, co se doopravdy stalo, to mě zničilo a začal jsem vidět pravdu, vinil jsem se dodnes, ale ona mi odpustila, zase jsem jí objímal, končím a teď už jsem pevně rozhodnutý.

Nastartoval jsem motor a rozjel se zpátky, tohle bude můj poslední týden v práci, a nikdo už můj názor nezmění.