Bronx

19. kapitola

Moje srdce vynechalo několik úderů. Co to má být za blbý vtip?! Zatočila se mi hlava, a proto jsem se rychle chytila kraje stolu. Všichni najednou ztichli a pozorovali nás.

,,Monique?" překvapeně vydechl. Vypadal, jako by sám nevěřil, že mě doopravdy vidí.

,,Nicku?" vehnaly se mi slzy do očí. Tak dlouho jsem se vyrovnávala s tím, jak mě krutě opustil. Jen blbý papírek o tom, že mě už nemiluje a sbohem? V tu dobu jsem byla naštvaná i na sebe, protože jsem si myslela, že za ten rozchod můžu já, ale postupem času, mi to všechno přišlo ubohé a přestala na to myslet.

,,Vy se znáte?" zeptal se zaskočeně Louis.

,,Znali," podotkla jsem a stále jsem neodvracela pohled od Nicka.

,,Monique, ty to nechápeš. Musel jsem tě tak hnusně opustit, abych tě ochránil. Pořád tě tak nesmírně miluju," zoufale se na mě díval. V jeho očích jsem viděla lesknout se slzy, ale na to mu neskočím.

,,Cože?! Vy jste spolu chodili?" vyletěl ze židle Louis, až nadskočili skleničky a střídavě se na nás dva díval.

,,Uklidni se," řekl k Louisovi, který něco nesouhlasně zamručel. ,,Monique, nech mě to vysvětlit," přibližoval se ke mně pomalými kroky, nacož jsem vstala rychle ze židle a couvala pryč.

,,Buď zticha!" okřikla jsem ho a chytila se za hlavu, která by mi klidně explodovala. ,,Lžeš! Si jen ubohý lhář! Nikdy si mě nemiloval. Teď si to chceš jenom vyžehlit. Ani si nedokážeš představit, jak jsem se tehdy zhroutila. A vůbec, co tady děláš? Ne, víš co? Je mi to jedno. Co se stalo, stalo se," posledních pár vět jsem téměř zašeptala a zahnala slzy v očích.

,,Omluvte mě," podívala jsem se na Joshe a ten jenom chápavě kývl hlavou. Vydala jsem se pryč z místnosti ke schodům a měla namířeno do svého pokoje. Vešla jsem do něj a šla na balkón, kde jsem si sedla do proutěného křesla.

Žádné slzy, nic. Nechtěla jsem nad ním přemýšlet. Spíš mě zajímalo, co tady dělá? Vím, že Josh jednou něco říkal klukům o novém klukovi, ale nikdy by mě nenapadlo, že je to Nick.

,,To ticho dole by se dalo krájet," uslyšela jsem za mnou uchechtnutí a náhlé sednutí do křesla vedle mě. ,,Potom co jsi odešla, tam panovalo velké napjetí," povzdechla si a pohodlně se usadila. ,,Asi se nemám ptát na Nicka že?" podívala se na mě Naomi a já záporně zakývala hlavou. ,,Chápu," řekla a já jí za to byla ráda, že se dál nevyptává.

,,Proč jsi vlastně tady? Pokud vím, tak jsi tady jediná holka. To bych já nejspíš nezvládla," pousmála jsem se a konečně jsem ze sebe taky něco vydala.

,,No, jsem sestra Joshe. Vyrůstali jsme v dětském domově, takže své rodiče neznáme. Zkrátka už odmalička jsme jenom my dva proti světu. Celkem vtipný," zasmála se. ,,Ve všem se podporujeme, takže, když se rozhodl jít do Bronxu a dělat to, co dělá, tak jsem šla s ním," pousmála se a nejspíš se ponořila do svých myšlenek, když jsem uviděla její upřený pohled na západ slunce. Zatím, co jsem tady, tak každý to neměl v životě lehké a mají špatné vzpomínky z dětství. Je mi jich líto, že přišli o tak krásné chvíle. Pamatuji si, jak jsem skoro pořád v létě chodila na jednu osamocenou houpačku, která byla za domem. Taťka, když přišel z práce šel za mnou a houpal mě. Pořád jsme se smáli a dělali blbosti. Mí rodiče mi zajištili krásný život, a proto je tak miluju. Strašně mi chybí. Chtěla bych je obejmout a cítit tu lásku a bezpečí. Musí mít o mně strach. Je to ode mě sobecké vůči nim, jsem hrozná dcera. Chtěla bych jim nějak říct, že jsem v pořádku, možná mi Naomi pomůže.

,,Ehm Naomi? Máš mobil?" stočila jsem k ní pohled.

,,Ano, mám. Potřebuješ něco?" mile se na mě usmála.