Čeho jsem se ve vztazích, byť jen přátelských, vždycky nejvíce obával? Toho, že si nebudeme mít co říct. Že mezi námi bude převládat trapné ticho a naše přátelství skončí dříve či později. Pak jsem ale potkal dívku, která mi tento názor naprosto změnila. Znám jí už přes rok a za tu dobu se mnou nepromluvila jediné slovo. Přesto si s ní ale rozumím víc, než s kýmkoliv jiným.
Potkal jsem totiž MingJee.
Ručička na hodinách, které visely na zdi třídy, si pravděpodobně hrála na lenochoda. Ne a ne se pohnout, a když už, trvalo jí to snad půl dne. Čí nápad to byl, zopakovat si ročník? Aha, můj. Teď jsem klidně mohl dělat něco jiného. Buď pracovat, nebo si válet šunky doma. To by mě ale asi rodiče dávno vyhodili na ulici, po které bych se ploužil s hrnkem na drobné a žebral u kolemjdoucích.
Štěstí se ke mě konečně přiklonilo tou světlou stranou a celou budovou se rozezněl zvonek, ohlašující konec vyučování. Tak, JaeBume, máš přesně deset minut na to, aby ses dostal před školu MingJee. Problém číslo jedna – pokud půjdeš pešky, budeš tam nejdříve za patnáct. Problém číslo dva – učitelka za tvými zády na tebe právě mluví. Nuceně jsem se otočil a vyslechl si naštěstí krátký proslov o mém studiu a nabídky dalších škol a předmětů. Jako bych toho neměl už takhle dost. A můj čas? Mám sedm minut. Už dlouho jsem chtěl začít běhat a tohle je asi ten správný čas.
Před budovou druhé univerzity jsem se objevil ve chvíli, kdy se z dveří začali nadšeně hrnout první žáci. Byl pátek, jaro v plném proudu a všichni se těšili domů a na večerní zábavy. Zapřel jsem se o kolena a rozdýchával těch pár minut běhu, o kterých jsem si chvíli myslel, že jsou mými posledními. Vážně, co se stalo s mojí fyzičkou? Dříve jsem na tom zas tak hrozně nebyl. Že bych stárnul?
Když jsem znovu zvedl pohled, zahlédl jsem i svojí osobu. Tu, kvůli které jsem se hnal snad v padesáti stupních přes rušné město, jen abych jí mohl překvapit. Když bych si nezapomněl telefon, možná by to bylo snazší, stačilo by napsat „počkej na mě, prosím".
„Ahoj," pozdravil jsem, když jsem k ní konečně došel a obdaroval jí jedním ze svých úsměvů. Mávla ručkou směrem ke mě a spokojeně se zazubila. Její úsměv jsem obdivoval od prvního dne, co jsem jí poznal. Byl to jeden z nejšťastnějších úsměvů, které jsem kdy viděl. A za další to, jak mluvila očima, nepotřebovala k tomu pusu. I kdyby chtěla, a že by jistě chtěla, nemohla. Dříve, kvůli jakési nehodě, ztratila hlas. Stalo se to už, když byla malá, takže s tím byla naučená žít, přesto to ale muselo být těžké. Byl jsem rád, že má na svojí škole kamarády, a že i ti moji jí mají rádi. Alespoň většina z nich.
„Co tady děláš?" naznačila rukama a prošpikovala mě pohledem. Tak jsme se domlouvali. Znakovou řečí. Povím vám, od dob co to umím, si přijdu jako neskutečnej frajer. Vážně, kolik lidí to umí? Ze začátku to bylo dost těžké, co si budeme nalhávat. Stačilo o prst méně a z lichotky se stala nadávka. Teď už si ale přijdu, jako bych to uměl od narození. Je to skoro automatické.
„Přišel jsem tě překvapit," párkrát jsem pokýval hlavou, abych svým slovům dodal důraz. MingJee napodobila moje gesto a usmála se. Moje překvapení vlastně nespočívalo jen v tom, že jsem se objevil před její školou. Moc dobře jsem věděl, že má zítra narozeniny. Junior, který nás kdysi seznámil, mi to stihl povědět poměrně včas na to, abych stihl vymyslet nějaké pořádné narozeninové překvapení. Dal jsem si opravdu záležet a nejtěžší na tom všem bylo asi to, abych se netvářil až moc nadšeně. Byl jsem se svojí prací až moc spokojen.
MingJee jsem ten den doprovodil až domů. Chvíli jsme si povídali o tom, co nového bylo ve škole a co jí čeká příští týden za zkoušky a tak podobně. Nudné téma. Teda, ne že by mě to nezajímalo, samozřejmě, že jsem jí to všechno přál, aby udělala školu, která jí tak baví a podobně. Ale po celém dlouhém týdnu se o škole bavit i v pátek? Pcha. Ještě chvíli jsme strávili na lavičce u ní před barákem, než jsme se rozloučili a já mohl vyrazit domů, připravovat ten skvělý plán.
