Poezie v srdci

Výzva (z) lásky

Znáte ten pocit?

Už nikdy nechci lásku cítit,
už nesmím nechat jí se zmást,
přes vše čím jsem proplula,
zradila sama sebe málem.

Ne, už nikdy!
To já vím.

Jako led teď chladná jsem,
jako sklo teď řezat budu,
jako trn té růže plané.

Že nechci! A nesmím,

však nemám na vědomí,
a miluji tě stálé drahý.

Ani bolest mi nic neříká
a já k tobě cítím dál.

Ne!
Vždyť ty mě zničíš!

Jako žal v slzách prolitých,
ta naděje s chvilkou smíchu,
můj zápor k srdci přibitý,
říká: Ne!
Všechno je ztraceno.
A já v zoufalství se utápím.

Jako muž co najde klíč,
jako pes,
co jej střežil.

Od mého srdce,
nikdy klíč nenajde se.

Já už nechci lásku cítit,
však líto je mi jejího kouzla,
nevím,
kdo by nemohl chtíti.

Já už nemám sílu létat,
nechci nechat srdce vzkvétat.

Našel jsi mě,
a nechal rozkvést.

Ale málo jsem se hlídala,
jen trochu srdce chránila,
a tak se i zamilovala.

Ne! Já nesmím cítit!

Vždyť to bolí,
jako rána krvácející,
jako smutek na dlani,
foukám sobě na ni
a snažím se jak nejlíp umím,
vyhnat bolest srdce uvnitř.

Jenže to nejde.
Já nechci zabít!

Zničit k tobě city své,
zaměřit se na srdce,
ovládat své emoce.

Vždyť když jsem s tebou,
všímej si!

Úsměv svůj skrýt neumím,
pohled ihned odvracím.

A otázkou mi běží jen,
není všechno zbytečné?
Mé srdce i přes bolest,
cítí stále to stejné.

Přežiju ten jeho zlom?
Zvládnu bolest vydržet?

Při každém letmém pohledu,
snažím se svůj obdiv skrývat,
v každém sladkém úsměvu, mám pocit,
že už nechci krev z ran stírat.

Při lehkých něžných dotecích,
vrací bolest se má zpět,
Ach, jaký mám strach!
Chtít se ovládat,
či mlčet
nebo radši šeptat svůj hněv?

Být němá,
nebo mluvící.

Tak se sama sebe ptám.

A když přede mnou se zjevíš,
k žalu z lásky připadám.

A padám...

A nikdy bych si nemyslela,
jak může milování bolet.

Nikdy bych já nevěřila,
jak těžké může být jen hledět.

A stát...

Čekat až se něco stane,
ale na co,
proč mě strach sužuje?

Proč mě vše,
co oslnilo,
proč i to,
co krásou zelo,
jakto,
že se už dál bojím,
a nevěřím na své vzkříšení.

Nemám víru v lásku...

Ne,
jen strach.
Jen ten mi zbyl.

Však vím, co vědět mám,
jak naříkat pro něj je těžké,
tak příjemné je milovat,
ale zlomit se je klíčem ke mně.