Vlčí návrat

Kapitola 1

Po tom co jsem odešla z Beacon Hills, jsem se nemohla nikde usadit. Sužoval mě smutek a já se za žádnou cenu nechtěla vracet zpět. Věřila jsem totiž, že beze mě jsou všichni šťastnější a v bezpečí. Toulala jsem se světem. Smečky, které jsem potkávala, mě nazývali Omegou, vlkem bez smečky. Stále jsem nenacházela místo, kde bych se mohla usadit. Mé vize skončili. Už rok jsem žádnou neměla. Právě procházím městem Erie. Usadila jsem se u břehu jezera a přemýšlela. Nevěděla jsem kam jít, co dělat. 

Za sebou jsem uslyšela škrábavý zvuk a hodila to za hlavu. Někdo něco dělá na stavbě za mnou. Seděla jsem a nevnímala své okolí, dokud mě někdo nechytl za rameno a nehodil za sebe. Narazila jsem do ocelového sloupu a ztratila vědomí. Člověk by si myslel, že potom co jsem zažila, mě taková malá rána nesloží, ale asi jsem nebyla tak silná, jak jsem si myslela. Probudila jsem se v tmavé místnosti, ležela jsem na kamenném oltáři a naslouchala okolí.

„Už bylo na čase. Jsem ráda, že ses probudila už teď, alespoň totiž uvidíš, co s tebou provede. Jeden malý rituál," řekl pro mě tolik známý hlas.

„Kate, to přece není možné," zašeptala jsem a trhla za pouta, která mě nepříjemně dřela na kůži. Zavrtěla jsem se a Kate se na mě usmála „Nemusíš se bát, už brzy začneme."

U mé hlavy se objevil podivný tvor. Ještě jsem o něm asi neslyšela. Svalnatý muž, oděn do kožených kalhot a na hlavě lebku. Začala jsem se vzpírat. Jedna přesně mířená rána do mého obličeje mě uspala a já opět nevnímala, co se kolem dělo.

Probudila jsem se v nějakém tmavém místě bez dveří a bez oken, měla jsem v hlavě prázdno. Nevěděla jsem, jak se jmenuji, odkud jsem. Nic jsem nechápala. Vystrašena z tohoto malého prostoru jsem začala mlátit do okolních stěn. Nevnímaje své hlavní smysly. Až po nějaké době, kdy jsme se uklidnila, jsem zaznamenala malý poryv větru z pravé strany. Dvakrát jsme plnou silou udeřila do zdi, ale nic se nestalo.

Zmocňovala se mě panika. Začala jsem lapat po dechu a mlátit okolo sebe. Boleli mě ruce a určitě na nich bylo plno oděrek, ze kterých tekla krev. Najednou se ozvala obrovská rána a zeď, za kterou jsem byla, pukla a sesypala se na mě.

Vylezla jsem otvorem a nadechla se čerstvého vzduchu. Podívala jsem se okolo sebe, ale nikde jsem nikoho neviděla. Pomalu jsem se vydala temnou chodbou. Otvorem ve zdi do chodby pronikal měsíční svit. Cítila jsem podivný chladivý dotek v oblasti srdce. Víc nic. Pomalu jsem se vydala po písčité cestě. Nevěděla jsem, kam jdu, ale věděla jsem, že musím pryč.

Asi po pěti minutách jsem narazila na silnici, která určitě vedla k nějakému městu. Nevím, jak dlouho jsem šla, ale už mne strašně boleli nohy a moje pusa byla sušší, než ta nejvyschlejší poušť. Na chvíli jsem se usadila na kameni, ale když jsem zahlédla světla města, které bylo už jen pár kroků ode mě, nadšeně jsme se rozeběhla. Zastavila jsem u největšího domu ve městě a vesele se zasmála. Zvládla jsem to.

Najednou mě někdo popadl a mrštil se mnou o zeď jednoho domu. Pak už si pamatuji jen tmu.