Spící smrt

Kapitola 22

Nejistě jsem dosedla do lavice. Noha mě stále bolela, ale aspoň už jsem mohla chodit. To mě nakoplo. 

Naše třída měla už zase neskutečných sedmnáct dětí. Totiž, abych to správně vysvětlila - toho dne, kdy přišel Mike, byly naše třídy spojené. Třídní učitelka těch osmi přebytečných dětí byla zrovna nemocná, a tak se museli učit s námi. Místa bylo samozřejmě dost. Když je vás ve třídě devět, tak se do těch zbylých 21 volných míst prostě narve osm dalších lidí bez sebemenších problémů.

A teď byla paní Promentová mrtvá. Náš kolektiv o devíti lidech (Nella s Dianou naštěstí vždycky chodily do té druhé třídy) teď neměl třídního učitele, a tak se ty dvě učitelky s jedním jediným učitelem dohodli, že se třídy nadále nebudou dělit. Z nás všech se tedy stal jeden velký kolektiv s jedinou třídní učitelkou, která naštěstí a naneštěstí nebyla paní Promentovou.

Naštěstí proto, že paní Promentová byla vždycky strašně přísná a strašidelná. Ester Penegriová si před sedmi lety vymyslela báchorku o tom, že se živí právě narozenými štěňátky, která drží ve svém sklepě, aby nikdo nevěděl, že v našem městě ještě vůbec nějaká zvířata žijí, a k tomu popíjí džus z rozmixovaných koťátek. Když jsem o tom teď tak přemýšlela, napadlo mě, že možná paní Promentová jí provedla tu strašnou věc, jelikož Ester tohle vypustila do oběhu jen chvíli před tím, než našli její tělo za školou.

A naneštěstí proto, že navzdory všemu, co se o paní Promentové vyprávělo nebo jaká byla bych pořád byla o něco klidnější, kdyby ji někdo násilně nezavraždil.

A tak se stalo, že v jedné třídě teď bylo po dlouhé době, po měsíci a půl, zase celých sedmnáct lidí nepočítaje učitelku.

Vlastně jen patnáct lidí nepočítaje učitelku. Nella a Diana byly stále nezvěstné. Ale alespoň ne mrtvé. 

A i těch pouhých patnáct lidí, bez dvou nezvěstných dcer jedné mrtvé učitelky, bylo v našem městečku obrovské číslo.

Jenže to se mělo změnit.

A to velmi brzy.

.

"Může mi někdo z vás říct, jak probíhala 2. světová válka?" optala se výrazně mladší, ale ne o moc přívětivější učitelka té druhé třídy.

Teda pardon. Teď už i naše. 

Erik lehce zvedl ruku, aby se poškrábal na hlavě, a učitelka toho okamžitě využila. "Ty? Kluku v modré mikině? Jak se jmenuješ?"

"Erik," odpověděl Erik s nevolí v hlase.

"Tak Eriku. Jak probíhala 2. světová válka?" 

Erik mlčel. Dějepis měl vždycky rád, ale války ho zrovna moc nebraly. Připomínaly mu jeho tátu, který, ač to Erik momentálně netušil, uvedl do chodu smrtící zbraň a zbaběle utekl, aby se jemu samotnému nic nemohlo stát. 

"No tak? Odpovíš mi, nebo ti mám napsat za pět?" 

Slečna Lizi, jak chtěla, abychom jí říkali, vyčkávavě klepala okousanými nehty o desku stolu a vykulené oči upírala přímo na Erika. Bylo ale více než jasné, že je velmi nervózní, protože zaprvé: Elizabeth Mourneyová, která se všechny snažila celý život přesvědčit, že se jmenuje Lizy, a ne Elizabeth, moc dobře věděla, kdo Erik je - všichni tady znali všechny. Za každých okolností. Takže i když to teď bylo nejspíš poprvé za celý její život, co s Erikem mluvila, věděla naprosto přesně, že je to Erik, ten kluk s nenormální matkou a otcem, který utekl už před spoustou let. A zadruhé: nehty si kousala vždycky jen tehdy, když se něčeho bála. To jsem věděla. Věděla jsem o ní úplně všechno, protože tady prostě všichni věděli o všech úplně všechno. Tak to vždycky bylo a vždycky to tak taky mělo být.