Mladá dívka jde poprvé na střední školu. Potkává kamaráda její sestry, se kterou žije od smrti jejich rodičů. Zjistí však, že je to i její učitel a že je gay. Z tohohle důvodu ji nechává její sestra u něj, protože musí odjet kvůli práci. Zůstává ted...
Byl ve mě už přes dvě minuty a mě se to přestávalo líbit. Ať toho nechá!! Proč mi Aomine nepřišel pomoct. Uslyšela jsem, jak někdo řve z obýváku na Kiseho. Ten hlas jsem okamžitě poznala. Aomine! Jak je ale možné, že došel až teď? To je jedno.
,,Aomine!!" zakřičela jsem.
Kise se na mě podíval a hned na to mi zacpal pusu, abych byla s ticha. Vytáhl ho ze mě, oblékl se a vylezl ven z pokoje. Sesunula jsem se podél zdi na zem. Co se to děje? Proč se to musí dít zrovna mě? Proč jsem musela Aomineho vůbec potkat? Nebýt toho, nic by se nestalo. Měla jsem se přestěhovat k sestře a vykašlat se na něj! Oblékla jsem se a zamířila ke dveřím. Uslyšela jsem zvuk, který připomínal bouchnutí hlavou o stůj. Neřešila jsem to. Jen jsem prostě vyšla z pokoje, prošla kolem nich a zamířila k Aomineho autu. Teď už jsem chtěla jen domů. Do mé měkké postele. Mezi moje modroučké polštáře. Když si to tak vezmu. Všechny moje věci jsou tmavě modré, jako Aomineho vlasy. Celou cestu autem Aomine jen zuřil. Nevěděla jsem, jestli je naštvaný na mě nebo na Kiseho, ale bylo mi to tak nějak jedno. Jediná věc, kterou jsem teď chtěla udělat, bylo zapadnout do postele a spát. A to jsem taky udělala.
...
Vzbudili mě až raní paprsky slunce. Všude byl klid. Aomine nejspíš ještě spal.. Vzpomněla jsem si na včerejšek. Po tom co se stalo, už s Aominem nemůžu nadále zůstávat. Vstala jsem a sbalila si všechny věci. Vynesla jsem si batoh i s kufrem před dveře bytu. Než jsem odešla, stihla jsem mu načmárat krátký vzkaz. Pak už jsem jen mířila pryč odtamtud. Nevěděla jsem, kam mám jít. Ke Kagamimu a Kisemu jsem se bála jít a nikoho jiného jsem neznala. Najednou jsem si všimla jednoho chlapa, kterého jsem už znala. Jak jen se to jmenoval? M-M-Midorima!!
,,Midorimo." zakřičela jsem na něj.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Otočil se na mě a chvíli si mě prohlížel. Nejdřív nevěděl, kdo jsem, ale po chvíli si vzpomněl. Stáli jsme teď naproti sobě a dívali se jeden na druhého.
,,Co se stalo?" zeptal se nakonec.
,,Nic." odsekla jsem.
,,Tak proč jsi sbalená? Vypadá to, jako by jsi od Aomineho utekla."
,,Můžu zůstat teď chvíli u tebe?" řekla jsem na místo toho, abych mu odpověděla.
Neměl na výběr. Vzal mě za ruku a vedl k němu domů.
...
Jeho byt byl prostý. Takový obyčejný, ale k Midorimovi se to hodilo. Dívala jsem se z okna jeho pokoje. Nevěděla jsem, co budu dělat. Vždy, když jsem byla v koncích, mi Aomine pomohl. Ale stejně jsme skončili u něj v posteli, na pohovce a nebo někde jinde. Ale s Midorimem to přece dělat nemůžu, ne? Stejně mezi mnou a Aominem nic není, tak proč ne? I když myslím, že to nikdy nedělal. Nebo spíš vypadá na to, že je dost pozadu. Ale nemůžu ho jen tak soudit, když ani nevím jak to je. Podívala jsem se na něj. Seděl za svým pracovním stolem a přemýšlel. Nejspíš nevěděl, co se mnou bude dělat. S Aominem bych se mohla aspoň vyspat, ale s ním. Takhle moc myšlenky z hlavy nevyženu. Nakonec jsem sebrala všechnu svoji odvahu, přišla k němu a řekla:
,,Vyspi se se mnou."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
P.S.: Kdyby jste si říkali, proč má pořád delší a delší vlasy, tak to není tím, že by si je nějak prodloužila, ale za
1) Došli mi obrázky, kde má krátký vlasy
a za
2)Prostě jí rostou.
Protože jsem vám ani nenapsala, tak vám chci poděkovat, že tento příběh čtete. Děkuji i za hvězdičky a komentáře a doufám, že vás tento zvrat děje neodradí. :)
