Broken [CZ - Luke Hemmings]

12.

"A-ahoj," pronesla jsem nejistě do mobilu a lehla si na záda na měkkou matraci své postele. Přivřela jsem oči a napjatě čekala, až se dotyčný na druhé straně ozve.

"Ahoj, El. Děje se něco?" zeptal se Luke s obavami, které jsem mu nechtěla vyvolat. Věděla jsem, že když mu zavolám, bude si myslet, že se mi něco děje.

"Ne, já jen...chtěla jsem ti poděkovat za to, že jsi dneska přišel," oznámila jsem mu a lehce se usmála nad vzpomínkou, když mi pomáhal v době, kdy mi bylo hodně špatně. Pořád mi nebylo dobře, ale už jsem naštěstí nezvracela.

V podstatě celý den jsem prospala. Zdály se mi šílené, nesmyslné sny, ale pořád to byla ta lepší varianta než ty depresivní sny, které se mi zdály skoro pořád. Mohla jsem říct, že jsem se konečně po dlouhé době dobře vyspala.

Tušila jsem, že to bylo díky Lukovi, který vedle mě skoro celou dobu, dokud nemusel odejít, protože se připozdívalo a vytušil, že se za chvílí vrátí můj taťka, který by pravděpodobně nebyl nadšený z toho, že v mé posteli leží neznámý kluk.

V podstatě jsem si ani nevšimla, kdy Luke odešel. Byla jsem uprostřed spánku, když mnou lehce zatřásl a oznámil mi, že jde domů. Já jsem pouze něco zamručela v souhlas, otočila se na druhý bok a spala dál.

Teď, kdy jsem se asi před patnácti minutami probudila, jsem se rozhodla mu zavolat a poděkovat mu za to, že za mnou přišel.

"To nic nebylo, nemusíš mi děkovat," řekl Luke klidněji, "už je ti líp?" zeptal se na to.

"Není to pořád ono, ale je to lepší," odpověděla jsem mu.

Byla jsem z Luka pořád zmatená. On si ze mě dělal často rád srandu, někdy mě dokonce i urážel, ale když jsem to potřebovala, pomohl mi a byl na mě hodný a já věděla, že mu můžu říct cokoliv, že mu můžu věřit. A to mě tak mátlo.

"To je dobře. Můžu...můžu přijít i zítra? Nejdeš do školy, že ne?" zeptal se pak a já uslyšela, že se i lehce usmál.

"Nejdu, opravdu ne," uchechtla jsem se, "a samozřejmě můžeš. Tedy pokud nechceš znovu zameškat školu, chápala bych to, zas-"

"Dobře, budu tam," skočil mi do řeči, "ty jsi důležitější než škola," dodal, po čemž se mi v břiše probudili motýlci, kteří začali poblázněně poletovat. Překvapivě to nebylo díky tomu, že se mi chtělo zvracet.

"Myslíš to vážně? Co si pamatuju, několikrát jsi mi řekl, že jsem otravná, hrozná, blbá a-"

"Jo, to jsem říkal, ale škola je horší než ty. Ty se dáš snést," opět mě nenechal domluvit. Uslyšela jsem, jak se hlasitěji zasmál. Musela jsem nad tím převrátit oči, ale také jsem se neubránila úsměvu na tváři.

"Taky se dáš snést," pošeptala jsem, protože jsem se to styděla říct moc nahlas. Ucítila jsem, jak se mi rozhořely líčka a já neměla tušení proč. No možná jsem trochu tušila, ale nechtěla jsem si to přiznat. Ještě ne.

"Můžu se tě na něco zeptat?" promluvil Luke po chvíli, kdy mezi námi nastalo ticho. Takové otázky jsem nesnášela, protože jsem se vždycky bála toho, co přijde. Předtím, než jsem mu odpověděla, jsem otevřela oči a zhluboka se nadechla.

"Jasně," přikývla jsem sama pro sebe.

"Bavíš se se mnou jenom kvůli tomu doučování?" zeptal se pak, což mě donutilo posadit. Málem jsem se z toho rozesmála. Netušila jsem proč, ale přišlo mi to hrozně vtipné. Luke se bál, že se s ním bavím jenom díky škole? Kde byl ten sebejistý člověk, který dával všem najevo, že nikoho nepotřeboval?