"Hned jak tam budeš tak mi zavolej!"
"Neboj, hned, jak vyjdu z nemocnice zavolám ti, přísahám."
"Máš strach?"
"Ani nevíš jaký. Už jsem na řadě," řekl a položil to.
Byla jsem nervózní za něj. Srdce mi bušilo jako o závod, dlaně se mi potily. Možná to bylo naposledy, co jsme spolu volali. Totiž aby jste byli v přehledu, já i Niall máme rakovinu. Já ji mám na začátku stádia, za to on má rakovinu třetího stupně. A pokud mu v nemocnici zjistí, že se to nezlepšuje,tak už bude mít rakovinu ve čtvrtém stádiu, což znamená… skoro konec. Seděla jsem na lavičce v parku a poklepávala jsem nohou. Každý okolo na mě zahlížel. Popravdě nevím, jestli to bylo tím, že mám na těle kanylu a v ruce kyslíkovou bombu a nebo tím,jak vypadám. Podívala jsem na blankytné nebe a na chvíli jsem zavřela oči. V ten moment mi před očima proběhl celý Niallův život. Ne můj. Vůbec tam nebylo to, že jsem se s rakovinou narodila ani nic podobného. Byl to život Nialla. Měl tak úžasný život. Jeho sny se naplnily a on byl v jednom z největších boybandů. Ikdyž jen tři roky.Potom ho postihla rakovina a od té doby to šlo z kopce. Musel se všeho vzát. Jelikož kluci ze skupiny nechtěli, aby se trápil ještě víc, než se trápí tak mu jednoduše řekli, že to takhle nejde a že bude lepší, když skupinu opustí.
Aby jste to nepochopili špatně. Oni také nechtěli přijít o jednoho člena, protože řekněme si narovinu, že když jeden opustí skupinu je konec.Proto se dohodli, že Niall odstoupí. I přes to, že už spolu nevystupují ani nic podobného kluci ho nadále navštěvují a společně semnou s ním tráví veškerý volný čas, protože nikdo neví, kdy ho uvidíme naposled.A když kluci mají koncert,vždycky má Niall možnost,se na něj jít podívat. Je to vlastně fajn. Vždycky ho tam odvezu a všichni jsme spolu. Tak jako předtím. Vždycky, když Niall přijede do budovy, má slzy v očích.
(Ano vážně jsem napsala přijede,protože je na vozíčku). Vždy zavře oči a představuje si, jaké to byly časy, kdy na jevišti skákal až skoro do stropu. On nikdy nebyl typ člověka, který by v sobě dusil své emoce. Vždycky když chtěl tak se prostě vybrečel. Bylo mu jedno, kolik lidí to vidí a jestli se mu za to někdo směje…
Opět jsem otevřela oči. V kapse jsem pocítila vibrující zvuk mého mobilu. Kyslíkovou bombu jsem položila vedle sebe a vytáhla jsem telefon.
"Ano?" Byla chvíle ticha..
Věděla jsem, že to byl Niall.
"Všechno ti vysvětlím, přijď za chvíli na centrálu." A opět zavěsil. Vzala jsem svou tašku a vykročila jsem. Byl tajemný. Z jeho hlasu jsem neměla šanci poznat, jestli má pro mě dobrou, nebo špatnou zprávu. Čím víc jsem zrychlovala krok tím víc sem cítila, že mé plíce mi nestačí. Musela jsem spomalit. Opřela jsem se o zeď a vydýchala jsem se. Od centrály mě dělila jen velká zeď. Opět jsem se dala na cestu. V dálce už jsem zahlídla kus budovy.Když už jsem byla blíž a blíž viděla jsem Nialla . Seděl na vozíčku a hlavu měl sklopenou.Nejspíš psal esemesku nebo něco podobného.
"Nialle!" vykřikla jsem.Odvrátil hlavu a podíval se na mě. Stála jsem už u něj.Sklonila jsem se k němu a než jsem stačila cokoliv říct on začal.Chytl mě za ruku a pevně ji stiskl.
"Cheryl"….Začal. Zahleděl se mi do očí. V těch jeho jsem viděla slzy. Měl skleněné oči.
"Nialle, mluv," řekla jsem a utřela jsem mu z tváře stékající slzu.
"Čtvrté stádium, Cheryl," odpověděl .
"Cože?" zeptala jsem se ještě jednou. Nemohla jsem tomu uvěřit. "Říkám, že mám čtvrté stádium rakoviny," řekl mi a naklonil se ke mně. Pevně mě objal.Začala mi padat kapky slz na jeho bílou košili.
